Svého muže miluji, ale rodinu nechci. Mateřské pudy necítím a vlastně ani nevím, jak se má správná matka chovat.
Žila jsem sama s matkou, kterou otec opustil těsně po mém narození a dál už se o nás nezajímal. Utekl, aby nemusel celé noci poslouchat řvoucího spratka – mě. Matka se z toho zhroutila a celý život mě obviňovala, že jsem jí zničila lásku. „Kdyby nebylo tebe, neodešel by,“ řvala na mě.
Vytvořila jsem si svůj svět
Pamatuji si, že mě jakou malou nechávala pořád doma samotnou. Chodila se bavit. Prarodiče jsem nepoznala, se svou dcerou se nestýkali a myslím, že ani nevěděli, že existuji. Strašně jsem se sama doma bála, ale když jsem se na mámu věšela a brečela, aby nikam nechodila, odstrčila mě, až jsem spadla na zem. A tak jsem si nacvičila takový protistrachový manévr. Nakreslila jsem si tužkou na zeď dvě myši. Měly obrovské kulaté uši, dlouhý ocásek a špičatý čumák. Celé roky byly mými nejlepšími kamarádkami. Vyfantazírovala jsem si zkrátka svůj vlastní svět, ve kterém jsem měla spoustu kamarádů a lidí, co mě měli rádi a chránili mě.
Jediná pěkná vzpomínka
Když máma zjistila, že jsem počmárala zeď, zmlátila mě. Já jí ale naslibovala hory doly, aby mi tam ty moje myši nechala. Díky nim jsem měla hromadu imaginárních kamarádů a nebyla sama. Dokonce jsem si stvořila i náhradní maminku, která mě hladila a vyprávěla pohádky. Já doma neměla jedinou knížku, znala jsem je jenom ze školky. Hračky jsem taky neměla. Jednou se ale matka překonala a k Vánocům mi koupila velkého plyšového krtka v kalhotkách s kapsami a do nich strčila čokoládové bonbóny. To byly nejhezčí Vánoce v mém životě.
Tloukla mě skoro denně
Jakmile jsem začala chodit do školy, skončila i ta trocha dětství, kterou jsem měla. K povinnostem školáka přibyla péče o kuchyni, musela jsem dojít na nákup, uklidit, denně mýt podlahu. Taky se k nám nastěhoval strejda Michal. Musím ale říct, že byl hodnější než máma. Michal mi koupil moji první opravdovou panenku. Byla jsem štěstím bez sebe a hýčkala si ji jako živou. Jednou jsem ji zapomněla na zemi a máma do ní kopla takovou silou, že se jí ulomila noha. Strašně jsem brečela a matka mě ještě seřezala za to, že v bytě dělám nepořádek. „Nech tu holku, už to přeháníš,“ zastal se mě Michal. „Dávej si tu pannu raději někam do koutku,“ radil mi.
Ve škole jsem byla pozadu
Ve škole jsem moc nestíhala. Doma se se mnou totiž nikdo neučil, nepomohl mi, a to je pak pro prvňáka těžké. Dnes si nemyslím, že bych byla hloupá, ale chybělo mi zázemí. Děti už psaly, mě ruka moc neposlouchala. A co teprve počty! Strašně jsem se za sebe styděla – všichni byli lepší než já.
Zavřela mě do skříně
Po půl roce od nás Michal odešel. Matka na mě řvala, že mě dá do děcáku, že už jsem jí vyštvala druhého chlapa. Seřezala mě tak, že jsem byla samá modřina a z nosu mi tekla krev. Byl to takový kravál, že někdo v domě zavolal policii. Matka mě zavřela do skříně a policajtům tvrdila, že jsem před chvílí odešla za kamarádkou a že se nic tak hrozného nedělo, jen jsem donesla pětku ze školy a ona mi nadávala. Nakonec odešli, asi byli rádi, že nemusí nic řešit. V baráku se na mě dívali s lítostí. Jedna sousedka mi občas podstrčila čokoládu, koláč nebo mě pozvala na švestkové knedlíky.
Jak to bylo možné, odešla jsem
Můj domácí režim se po tomto incidentu ještě zostřil. K večeři jsem dostávala už jen chleba a čaj a měla na starost vzorný úklid celého bytu. Nikde nesmělo být ani smítko, což denně máma kontrolovala s bílou rukavicí. Jakmile něco našla, vařečka měla hody. Když se nastěhoval Dušan, bylo mi třináct. Byl to noční hlídač, takže jsme se úspěšně míjeli. Skoro se mnou nemluvil, bral mě jako bezejmennou posluhovačku, kterou jsem fakticky byla. Často jsem přespávala u kamarádek. Kolikrát si toho máma ani nevšimla. „Táhni odtud, kdybych mohla vrátit čas, nikdy by ses nenarodila,“ křičela na mě. Základkou jsem prolezla s odřenýma ušima a hned o prázdninách po devítce jsem se od matky odstěhovala. Mým domovem se stala ubytovna. To byla úleva! Vůbec se mi po mámě nestýskalo a jí po mně taky ně – nikdy mi nezavolala.
Bojím se, co bude dál
Ve dvaceti jsem poznala Tondu. Byl o pět let starší a dělal po stavbách. Dnes jsem spolu už osmnáct let a máme se stále rádi. Ani nemůžu uvěřit, že se mi hned napoprvé podařilo najít tak skvělého chlapa, který mě má rád a záleží mu na mně. Ze dvou platů jsme se dokonce po osmi letech zmohli na malý byteček. Byla bych neskonale šťastná, nebýt jedné podstatné věci. Když oslavil Tonda čtyřicítku, zmínil se, že chce dítě. Já mám však z představy dítěte a neustálého pobíhání kolem něj panickou hrůzu. Vůbec v sobě necítím mateřské pudy. Když nějaké brečí v tramvaji, jsem z toho tak nervózní, že raději vystoupím a počkám na jinou. Pořád vidím ty dvě nakreslené myši na stěně a svou matku, jak mě ponižuje a tahá za vlasy po podlaze. Vždyť já vlastně vůbec nevím, jak se má správná máma chovat! Nechci, aby moje dítě zažilo to, co já. Na mateřství se prostě necítím. Co mám dělat? Bojím se, aby se Tonda se mnou kvůli tomu nerozešel. To by byl totiž můj konec.
Petra D. (41), Brno
