Jaké může být manželství americké tanečnice s českým muzikantem? Na jednu stranu neobvyklé, na druhou stranu ale vztah Michaela (63) a Marshy (63) Kocábových poznamenaly typické problémy.
Za minulého režimu nebylo nic divného, když někdo emigroval na Západ. Opačným směrem přijížděly opravdu jen vzácné výjimky a většinou za tím stály city. Jedním z příkladů byla Francouzka Chantal Poullain (61), kterou si do socialistického Československa přivezl herec a mim Bolek Polívka (68). Druhým příkladem pak byla Marsha Crew, jak se jmenovala americká tanečnice, která k nám přišla za hudebníkem Michaelem Kocábem. Příběhy těchto dvojic jsou si v lecčems podobné, například v tom, že oba páry se poznaly v zahraničí, že si žena ze Západu těžko zvykala v socialistickém režimu – a že nakonec jejich vztah nevydržel.
Rodiče si mysleli, že se zbláznila!
Marsha vystudovala ve Spojených státech moderní tanec. Mohla v tomto směru udělat doma slušnou kariéru. Stačilo ale jedno osudové setkání a změnil se jí celý život. K tomu setkání došlo v západoněmeckém Mnichově. Marsha tam přijela pracovně, tančila u cirkusu. Bylo jí sedmadvacet let, stejně jako Michaelu Kocábovi. Přeskočila obrovská jiskra, taková, že pro americkou dívku najednou nebylo bláznivým nápadem přestěhovat se do Československa. Doma se to rodičům samozřejmě nelíbilo, nejen proto, že Michaela neznali. „Říkali, že jsem cvok. Mysleli si, že jsem se zbláznila, když jsem jela přes železnou oponu špatným směrem,“ konstatovala. Původní nápad nezněl tak úplně dramaticky. Michael navrhoval, že budou žít půl roku v Praze a půl roku ve Spojených státech. To se ale nepodařilo uskutečnit. Pro Marshu bylo opravdu hodně těžké se přizpůsobit novým podmínkám. Jak přiznala, musela změnit všechno: sny, návyky, jazyk i chování. „Vůbec jsem se sem nehodila a nikdo ze mě neměl radost,“ uvedla.
Pochopila, že nikdy neodejde
S tím přestěhováním to nebyla ze strany Marshy okamžitá reakce. Nejprve strávila v Československu dva měsíce a pak odjela zpátky, aby si rozmyslela, jestli se vrátí nebo ne. Trvalo pět měsíců, než se rozhodla. Během té doby si s Michaelem telefonovali. Hovory přes oceán byly drahé a tak si museli říkat všechno hodně rychle. Nakonec tedy zamířila do Prahy. Michaela si vzala a měli spolu dvě děti, syna a dceru. V roce 1990 se Marsha definitivně rozhodla, že už se do USA nevrátí. Když sledovala svého manžela při revolučních událostech, pochopila, že on z Česka nikdy neodejde. Časem se ale bohužel ukázalo, že Michael není tak úplně spolehlivým partnerem. To, že byl silně dominantní osobností, by asi Marsha ustála, jenže s dominancí se musí pojit také odpovědnost. A tu ve vztahu hudebník rozhodně neměl, pokud bychom to posuzovali podle věrnosti. O Michaelově první tajné milence, se kterou chodil sedm let, řekl jeho ženě opravář. Přišel k ní, ukázal jí noviny, kde se o Kocábových záletech psalo a zeptal se Marshy, jestli to ví. Od té doby to šlo z kopce, jak sama uvedla. Rozvod ale nebyl na programu dne. „Věřili jsme tomu, že spolu zůstaneme navždy, i když jsme měli problémy, protože kdo je nemá,“ prohlásila Marsha v jednom rozhovoru.
Lejla byla poslední kapkou!
Nezůstalo jen u jedné nevěry. Marsha se snažila svému manželovi odpouštět. „Vždycky říkal, že to přejde do konce školního roku, pak do Vánoc. Přešlo to většinou v tom prodlouženém termínu,“ řekla s lítostí. O Lejle Abbasové (37), kvůli které se nakonec se svým mužem rozvedla, se dozvěděla náhodou. Michael si od ní půjčil auto a Marsha v něm našla telefon. S pomocí dcery zjistila, komu patří. Tuhle poslední lež, která pro ni byla veřejným ponížením už Marsha neodpustila. Zadostiučiněním jí mohou být dvě věci: to, že Michael se s Lejlou stejně rozešel, i když s ní měl syna, a to, že se poté, kdy odjela do Ameriky, vrátila zpátky do Prahy a dokonce do domu, ve kterém předtím léta se svým exmanželem bydlela!
Co se u nás Američance po přestěhování líbilo?
Ačkoliv byla zvyklá na jiné společenské poměry, tak si Marsha Kocábová přece jenom dokázala některé věci v Československu oblíbit. Zaujalo jí, jak si lidé dokázali pomoci v každé situaci. „Spoustu věcí si sami vyráběli, všechno si vařili. V amerických receptech to bylo samé – dejte jednu plechovku toho, jednu toho a máte uvařeno,“ líčila. „Naučila jsem se ocenit jednodušší věci a jednodušší život. V Americe, když se lidé sejdou, vždycky musí něco dělat. Tady ne, lidi si jen tak sednou a povídají si.
