Mnoho let jsem fungovala naprosto bezchybně. Práce, rodina, domácnost, přátelé. A pak se to celé najednou nějak zadrhlo. Obyčejné nenálady se změnily v hluboké deprese a v totální nechuť cokoli dělat.
Jsem z učitelské rodiny, a bylo proto téměř samozřejmé, že půjdu ve stopách rodičů. A tak jsem po maturitě nastoupila na pedagogickou fakultu. Vůbec jsem tehdy nad jinými variantami neuvažovala. Rodiče byli mým vzorem, měla jsem ráda děti, bavilo mě druhým něco vykládat, objasňovat.
Možnost vzdělávat malé školáky mi připadala jako velmi užitečné a chvályhodné poslání. Peďák jsem zvládla s červeným diplomem, a když jsem dostala svou první „vlastní“ třídu, byla jsem štěstím bez sebe.
Byla jsem ve svém živlu
Plná ideálů a plánů jsem se tehdy s nadšením vrhla do práce. Dětem jsem se věnovala na maximum. Vymýšlela jsem stále nové a nové způsoby, jak jim zpestřit výuku, zaujmout je a přitáhnout jejich pozornost. Doma jsem po večerech vyráběla různé pomůcky, šila obleky a připravovala masky pro naše školní divadlo, které jsem založila v rámci výuky českého jazyka.
Brala jsem ochotně i všechny záskoky vyučování za své nemocné kolegyně, stejně tak i služby v jídelně a v ranní či odpolední družině. Vůbec nechápu, jak se mi v tom pracovním kolotoči podařilo seznámit s budoucím manželem Petrem.
Po roční známosti jsme se vzali a pak se mi narodila Zuzanka. Doma jsem ale zůstala jen tu nejnutnější dobu. Brzy jsem zapojila manželovu maminku, naši „hlídací“ babičku, a vrhla se zpět do pracovního procesu.
Pracovat na sto procent bylo málo
Dařilo se mi. Byla jsem u dětí i u ředitele školy oblíbená. Jenže mně to nestačilo. Chtěla jsem být ještě lepší, prostě perfektní. Moje krásná profese mě zcela pohltila. Nemluvila jsem o ničem jiném ve škole, ani doma, ani mezi přáteli.
Ty to postupně dokonale otrávilo a naše setkání řídla. Stejně jsem na ně neměla vlastně vůbec čas. A tak jsem si nevšimla, jak kolem mě začíná být pusto prázdno. Naštěstí jsem ještě měla manžela a Zuzanku, ale i na ně bylo stále méně času.
O prázdninách se ze mě totiž stala vedoucí letních táborů. Zuzanku jsem sice brala s sebou, ale musela jsem se jí věnovat jen tolik jako ostatním dětem, takže jsme se vzájemně moc neužily.
Pak přišlo první rozčarování
Jednou po prázdninách na naši školu nastoupila nová, mladá učitelka. Do všeho byla strašně hrr, všude se cpala. No a já najednou přestala být středobodem dění na škole. Mrzelo mě to, ale pak jsem si řekla, že budu mít alespoň víc času na rodinu. Nějakou dobu mi to vyhovovalo a já si chvíle navíc pro sebe, Zuzanku i manžela opravdu užívala.
Pak mi ale začal dřívější obdiv kolegů, rodičů i ředitele chybět. Proto jsem se pustila znovu s nadšením do nových projektů. Jenže tentokrát se moje novinky a experimenty při vyučování už nesetkaly s takovým kladným ohlasem. Měla jsem dojem, že o moje inovace při výuce nikdo nestojí.
Děti byly víc a víc nepozorné a při zkoušení toho moc neuměly. Začala jsem pochybovat o tom, zda moje snažení má vůbec nějaký smysl, zda to dělám dobře. Ať jsem zkoušela cokoli, jako bych házela hrách na zeď. Děti mi začínaly lézt strašlivě na nervy.
Zdály se mi nevychované, ukřičené, drzé. Prostě nová, horší generace, než byli ti mí roztomilí žáčci na začátku mé kariéry. Také ředitel mě najednou zbytečně dusil kvůli plánu, který jsem zcela výjimečně neodevzdala včas.
A kolegyně, ty se mohly zbláznit ze schopné, mladé a perspektivní učitelky Terezy. Měla jsem dojem, že se všechny nepříjemnosti na škole hrnou přímo na mě. Všechno mi připadalo marné.
Už se mi do školy vůbec nechtělo
Cítila jsem hroznou úzkost a bezmoc. Dvacet let praxe a poctivé práce, která mi najednou přišla zbytečná. Už se mi mezi kolegy a děti nechtělo. Každé ráno jsem sváděla tvrdý boj se svou chabou vůlí. Bylo ale jasné, že tam musím. Je přece třeba vydělávat na chleba!
Ale moje nechuť pracovat vzrůstala. Začínala jsem být roztržitá, nesoustředěná, snadno jsem vybouchla. I na své kdysi tak milované žáky. Stávalo se mi, že jsem se na ně bezdůvodně rozkřičela.
Nesnášela jsem pohled na jejich veselé dovádění a z jejich smíchu se mi mohla rozskočit hlava. Mnohem horší ale bylo, že jsem si svou nespokojenost začala brát domů. Někdy to odnesla dospívající dcera, jindy manžel.
Ruka mi ujela, ani nevím jak
Můj stav se nenápadně zhoršoval, ale já to nebrala vážně. Všechno jsem sváděla pouze na vnější okolnosti a zlobila se na všechny kolem. A tak se jednoho dne stalo něco hrozného. Hodina českého jazyka začala tehdy zcela normálně. Pak jsem vyvolala Jakoubka. Nikdy nebyl excelentní čtenář, zato ale velký komediant.
Tentokrát text koktal naprosto neúnosně, teatrálně a ještě se přitom pochechtával a pošťuchoval spolužáka loktem. Zatmělo se mi před očima a ruka mi neovladatelně vylítla k pořádnému pohlavku. Třída úplně zkameněla a já jsem se zhroutila a s pláčem vyběhla ze třídy.
Ředitel i rodiče byli rozumní
I když situace vypadala hodně zle, nakonec se vše vyřešilo v klidu. Jakubovi rodiče byli rozumní a tatínek mi dokonce řekl, že moc dobře ví, jak jeho syn dokáže provokovat a že si o pohlavek určitě říkal. Velkoryse se zachoval i ředitel školy a vyslovil mi jen napomenutí.
Druhý den jsem proto musela nastoupit před třídu, jakoby se nic nestalo a učit dál. Já byla ale na dně. Už nešlo jen o nechuť učit, o trvale špatnou náladu a naštvanost.
Špatně jsem spala, každou chvíli mě bolel žaludek a já se ani pořádně a s chutí nenajedla. Byla jsem tak příšerně vyčerpaná a unavená, že jsem myslela, že ráno snad ani nevstanu z postele. A také jsem jednoho dne skutečně nevstala.
Nebála jsem se vyhledat odborníka
To ráno v posteli jsem pochopila, že jsem jako učitelka skončila. Už jsem to povolání nechtěla dělat, už jsem nechtěla poslouchat to věčné pokřikování malých darebů. Dcera mi doporučila svoji známou psycholožku. Ta mi poprvé vysvětlila termín syndrom vyhoření.
Měla jsem všechny jeho příznaky a pochopila jsem, že musím s psycholožkou, ale především sama, hledat cestu ven. S ředitelem jsem se dohodla na výpovědi a odjela s manželem na dovolenou do jižních Čech.
Do důchodu bylo ještě daleko a já potřebovala najít něco nového, co bych mohla dělat. Věděla jsem jediné, že nová práce musí zase nějak souviset s lidmi a s tokem informací. No a právě při prohlídce zámku Hluboká mě to napadlo.
Bakalářkou v padesáti
Přihlásila jsem se na vysokou školu na bakalářské studium cestovního ruchu. Všichni kolem mě nevěřícně kroutili hlavami a zřejmě se domnívali, že jsem se už definitivně zbláznila. Tři roky jsem, za velké podpory svého manžela, studovala s o generaci mladšími kolegy. Vedle toho jsem přispívala do rodinného rozpočtu výdělky z brigád.
Nebylo to jednoduché. Učení mě sice dost bavilo, ale zpočátku u mne ještě doznívala únava a nechuť cokoli dělat. Vše se však pomalu ale jistě zlepšovalo. A když jsem konečně na své promoci stála s diplomem vedle manžela a dcery, cítila jsem se opět skutečně šťastná.
Znovu, ale mnohem lépe
Nejprve jsem nastoupila v cestovní kanceláři a pomalu se rozkoukávala v novém oboru. Už jsem si ale dávala pozor, abych se do všeho nehnala s přemrštěnými ideály a nekladla na sebe neúnosné požadavky. Zvládala jsem to. A tak jsme si před rokem s kolegyní rozhodly, že si založíme vlastní malou cestovní agenturu.
Sestavujeme dovolené na míru, vymýšlíme zajímavé pobyty pro seniory a nabízíme je cestovkám. Zatím se nám daří, i když z našeho podnikání rozhodně nezbohatneme. Ale to není tak podstatné. Nejdůležitější je, že mě zase baví pracovat a nevyhlížím toužebně datum odchodu do důchodu.
Petra V. (54), Ostrava
