Neměla jsem na výběr. Moje hrabivé sestry se proti mně spikly kvůli dědictví. Hrozilo mi, že zůstanu bez střechy nad hlavou!
Podvádět se nemá, to je jasná věc. Ale co člověku zbývá, když mu vlastní sestra přivede na dvůr exekutora, a ta druhá hned vzápětí kupce na barák? Dokud jsem se starala o nemocnou maminku, byly obě ségry jako med.
Přijely jen občas, nechaly se pohostit a nabraly zásoby vajec, brambor i zeleniny. Nepřivezly nikdy nic, když nepočítám vzorky z kosmetické firmy, kde pracovala ta starší, Hanička.
O domácnost se staral manžel
Nechala si říkat Hanny, hrála si odjakživa na nějakou urozenou dámičku. Byla hezká, to musím přiznat, ale že by se tím musela vytahovat? Svoji krásu předhazovala i svému věčně uťápnutému manžílkovi. Mohl na ni, i po těch letech, oči nechat, přestože s ním jaktěživo nepromluvila hezké slovo!
„René, už zase jsi nevyluxoval! René, co bude k obědu?“ peskovala ho, protože ona se domácích prací zásadně neúčastnila. Vydělávala totiž víc, než manžel, a to ji prý opravňovalo ke sladkému domácímu nicnedělání.
Naštěstí si ti dva nepořídili děti, aby si ségra nezkazila postavu. Svého času jsem jí to měla za zlé a domlouvala jí. Myslela jsem, že svého rozhodnutí bude litovat, ale mýlila jsem se. Nakonec jsem jí dala za pravdu. Byla by určitě naprosto hrozná matka!
Nechaly všechno na mně
Moje druhá sestra byla jejím pravým opakem. Obtloustlá a dobrosrdečná. Jen rozumem moc neoplývala. Základku absolvovala s odřenýma ušima, a z učení ji vyhodili. V sedmnácti začala rodit a skončila, až když se jí po čtyřech holkách narodil vytoužený chlapeček. Jako by holky byly méněcenné!
Jejích pět rozjívených dětí jí dávalo zabrat. Neměla jsem jí proto za zlé, že za vlastní mámou jezdila stejně sporadicky, jako ta naše první krasavice. Veškerá starost o naši maminku připadla mně. Coby rozvedená samoživitelka jediného syna jsem, podle všech svých blízkých, měla dost času.
Což o to, čas by byl, ale poslední dobou mi ubývaly síly. Starý domek potřeboval opravy, na které jsem samozřejmě neměla peníze. A maminka také ne. Byla ráda, když jsem jí k malému důchodu občas něčím přilepšila!
Úkoly mě zmáhaly
I zahrada mi dávala zabrat čím dál víc. Moje máma, dokud byla zdravá, všechno zvládla a představovala si, že já budu v jejích šlépějích pokračovat. Že stihnu obstarat dvacet slepic, patnáct králíků a lány zeleniny. A taky brambory, kukuřici a kdo ví, co ještě. Každý rok něco přibylo. Maminka už byla sice nepohyblivá, ale o to větší měla roupy.
„Božka, letos budeme pěstovat řepu, je to hit na farmářských trzích!“ zavelela a já měla co dělat, abych se nerozbrečela. Měla jsem toho právě dost! No, maminka se dožila úctyhodného věku a já měla čisté svědomí. Starala jsem se o ni poctivě do poslední chvíle! Hned po pohřbu mě čekala studená sprcha.
„Ty Boženko, co budeme dělat s tak velkým barákem? Sama tady být nemůžeš, to snad chápeš…“ řekla moje sestra krasava a ta druhá se k ní, k mému údivu, hned ochotně připojila: „No, mně by nějaké peníze bodly. Už mám toho věčného škudlení po krk!“
Chystaly se mě vystěhovat
Koukala jsem na ty dvě a nevěřila. Jak mohou být tak kruté? Chtějí mě vystěhovat z rodného domu? Za to všechno, co jsem pro mámu, a vlastně i pro ně, udělala? Ani jsem se nestačila nadechnout k odpovědi a Hana pokračovala:
„No, ať už se ti to líbí nebo ne, přijde exekutor, protože na domě je velký dluh. Nesplacený dluh. O tom ses nikdy nezmínila, ty podvodnice! Ale neboj, přijde i kupec a pomůže nám…“ Udělalo se mi úplně zle! Potom jsem se jako v mrákotách vydala na druhý konec domu, do maminčina pokoje. Jako by mě tam něco táhlo! Ztěžka jsem usedla na okraj její postele.
„Mysli. Něco tě musí napadnout, nebo skončíš na ulici!“ říkala jsem si a oči mi těkaly po místnosti. V tom mi padl zrak na maminčin deníček. Zapisovala si tam všechno možné. Co je potřeba nakoupit, co opravit i co třeba zrovna viděla zajímavého v televizi. S povzdechem jsem vzala deníček do ruky a začala listovat.
Napodobila jsem rukopis
Mezi stránkami jsem objevila text. Několik málo vět na listu jinak prázdného papíru. „Svojí milované Božence vzkazuji, aby se měla dobře a myslela také trochu na sebe. K tomu jí pomůže…“ text nebyl dokončený! Maminka ho psala pár dnů před smrtí a asi už neměla sílu.
Vše psala, dle svého zvyku, obyčejnou tužkou. Vždycky si ji ořezávala na takovém legračním ořezávátku s klikou, které měla po nás, dětech, když jsme chodily do školy. Popadla jsem maminčinu tužku a text dopsala. Šlo to lehce, maminka psala takovým školním krasopisem.
Její písmo vypadalo, jako by bylo vytištěné z nějakého slabikáře! Popadla jsem tedy tužku a dopsala: „K tomu jí pomůže dům, který jí tímto odkazuji za její dlouholetou vzornou péči. Moje druhé dvě dcery si nic nezaslouží, ale mohou do domu jezdit a používat ho k rekreaci. Moji Boženu nesmějí vystěhovat ani dům prodat! To je moje poslední vůle.“
Hádaly se o dědictví
S dílem jsem byla spokojená. Nikdo by neuhodl, že jsem vše dopsala já! Popadla jsem maminčin deník a hnala se zpět za sestrami. Zrovna se hádaly o dědictví. Ta jedna si zkoušela maminčin starý kožich a druhá cpala do tašky nějaký porcelán.
„Ten servis bude mít velkou cenu. Historickou!“ tvrdila rádoby chytře Zdeňka, ale Hanny jen pohrdlivě frkla: „Ty jsi najednou nějaká chytrá. Počkej, co dostaneme za barák. Kupci nám utrhnou ruce! Jen ty pozemky mají cenu pár milionů!“
Chvíli jsem je obě pozorovala. Měla jsem cítit vztek nebo zášť, ale bylo mi jich obou líto. Jedna bez dětí a druhá bez manžela. Obě frustrované a nešťastné. A taky hrabivé!
Na svůj podvod jsem pyšná
„Koukejte holky,“ přerušila jsme jejich plané filosofování. No spíš rabování, soudě podle zotvíraných šuplíků a obrazu na zdi, který visel najednou nějak nakřivo… „Doufám, že nepůjdete proti maminčině vůli a nechcete se soudit!“ řekla jsem výhrůžně a podala Haně deník. Začetla se a zbledla.
Mlčky ho podala té mladší. Byly to potvory, ale vzdorovat si netroufly. O chvíli později byly obě pryč! Čekala jsem, zda se dostaví nějaké výčitky svědomí, ale nepřišly žádné. Zmocnila se mě radost. Dokonce jsem na sebe byla i trochu pyšná! Podvod se mi povedl a byl lehčí, než jsem čekala.
O prodeji domu už nikdy nepadlo ani slovo. Hana za mnou jezdí jen občas, ale Zdeňka si venkovský život oblíbila. A její děti i vnoučata taky! Podvod nám všem prospěl. Navzdory tomu, co se říká…
Božena P., 65 let, střední Čechy
