Jako kočka a pes. Nechápali jsme, jak je možné, že po sobě naše děti tak jdou. Bojovaly spolu od nepaměti a k tomu si pořídily i čtyřnohé miláčky.
Vždycky jsem snila o tom, jaká bude moje rodina harmonická, jak se budeme mít všichni rádi. Jenže člověk asi nikdy nedostane to, po čem nejvíce touží. Naše děti – Kačenka a Hedvika – jsou dvojčátka, člověk by si tedy řekl, že k sobě budou mít zvlášť blízko. Opak byl ale pravdou. Ty dvě holky se nesnesly.
Už ve společné postýlce se kousaly, škrábaly a tahaly za vlasy. Tato rivalita bohužel rostla s nimi. Největší střety byly kvůli našemu Alíkovi, o kterého se dokázaly strašlivě prát. V jejich devíti letech zemřel stářím a hlavně tím, jak ho dokázaly stresovat – když mu jedna poručila hot, ta druhá okamžitě zavelela čehý.
Nenávist až za hrob?
Když se odebral Alík do psího nebe, dostala každá dcera svého vlastního králíčka. Jedna si vybrala bílého, druhá hnědého. Králíci byli empatičtí a rychle převzali antipatie svých paniček a vzájemně se v kleci rvali, až chlupy lítaly. Museli od sebe, a protože na sebe i skřípali zuby, rozdělili jsme je do pokojů, aby na sebe neviděli.
Když zemřel po třech letech králík Kačence, z kapesného si pořídila křečka Bobiho. Jak ho Hedvika uviděla, ječela jako pominutá, že tu hnusnou myš doma nechce, a začala být posedlá touhou po kočce, kterou si záhy přinesla, a na dveře svého pokoje napsala velkými písmeny: „Tady bydlím já! Bobobijka!“
Kačena ale zasadila protiúder v podobě psa Rafa. Hedvika si obratem pořídila obrovského škrtiče. Na hada padlo celé našetřené kapesné včetně peněžního dárku od babičky. Náš domov, kde zuřila soukromá válka, se stal téměř neobyvatelný.
Nevím, jak to ty dvě holky dělaly, ale jejich mazlíkové rychle pochopili svůj hlavní úkol, kterým bylo: „Zničit nepřítele!“ A tak jsme museli být všichni neustále ve střehu, aby se živočichové i naše holky vzájemně nepožrali. Období puberty dvojčat bylo skutečně k nepřečkání.
Nenáviděly se tak, že každá odešla na střední školu s internátem do jiného okresu. Domů jezdily na střídačku, aby se nepotkaly. Jestli byste si mysleli, že doma nastal konečně klid, jste na omylu. Holky nám tu totiž nechaly celé své zoo. Dnes už nám zbyla jenom kočka a pes, i ti ale na sebe dokážou celou noc vrčet přes zavřené dveře.
Daniela (56), Plzeň
