Někdy je dobré podívat se na domácí práce očima svého partnera.
Všechno to začalo jednou nevinnou poznámkou. Vladimír, můj manžel pověsil nové poličky a na první pohled bylo jasné, že jsou nakřivo. Dovolila jsem si jeho práci trochu ironicky ohodnotit. Vzal to mlčky, ale vrátil mi to druhý den u nedělního oběda, kdy pořádně sepsul mojí rajskou omáčku.
Dali jsme si úkoly
Takové malé konflikty asi bývají běžné v každém manželství, trvajícím déle než čtvrt století, ale u nás měly své pokračování. Řekla jsem Vladimírovi, ať si tedy vaří sám, když mu jídlo ode mě nechutná, na což on odpověděl, že právě tak se já můžu pustit do typicky mužských prací, když si myslím, že je neovládá. Vyměnili jsme si ještě další „roztomilosti“ a výsledkem byla domluva na činnosti pro příští víkend. Zatímco manžel dostal za úkol uvařit oběd, já jsem měla dát dohromady nový botník, který zatím čekal na složení v krabici z obchodu. Tím alespoň částečně opadlo napětí a už jsme se k našim sporům nevraceli. Do týdne se mělo ukázat, kdo má a kdo nemá právo něco kritizovat. Musím přiznat, že jsem se toho skládání botníku trochu bála. Nikdy jsem nebyla technický typ a riziko, že se něco nepovede, bylo značné. Vladimír byl na tom ale ještě hůř, protože v kuchyni jsem celá ta léta vládla výhradně já.
A jak to dopadlo?
Kdyby s námi ještě žili syn a dcera, měli bychom bývali i rozhodčí naší malé domácí soutěže. Sobotní dopoledne proběhlo ve znamení horečných prací: Vladimír vařil guláš, zatímco já dávala dohromady botník. Nestresovalo mě to tak, jak jsem se obávala, výsledek byl ale trochu rozpačitý. Musela jsem uznat, že botník se po postavení poněkud kývá a nepůsobí moc stabilně. Pak se pochlubil manžel s obědem. Už při prvním soustu se mi pusa rozhořela jako v pekle. Guláš byl sice dobrý, ale Vladimír použil omylem místo sladké papriky pálivou. Souboj dvou ješitností tak nakonec dopadl nerozhodně. Pravdou ale je, že od té doby už se moc nekritizujeme a občas si role rádi prohodíme.
Romana K. (50), Jihlava
