Byl to nezvladatelný a zlý pes, se kterým si ani jeho pán nevěděl rady. Náš pětiletý autistický vnouček Honzík si s ním ale porozuměl beze slov.
Dasty byl nádherný veliký pes, který žil se svými páníčky v domku na konci vesnice. Měl hluboké hnědé oči a nádhernou lesklou černou srst. Byl to exemplář hodný na výstavy a všelijaké psí soutěže. Ačkoli nebyl aristokratického původu – nebyl to pes s honosným rodokmen, dokonce neměl ani průkaz původu, přesto byl přenádherný. Jeho vzhled se však vůbec neztotožňoval s jeho povahou. Byl prudký a nevyzpytatelný.
Všechny děsil
Brzy se stal postrachem nejen pro návštěvy, ale pro všechny obyvatele vesnice, kteří kolem domu s velikou zahradou, která byla Dastyho královstvím, chodili. Dasty štěkal na každého, kdo se k plotu přiblížil.
A jakmile někdo stiskl zvonek u branky, rozběhl se Dasty přes celou zahradu a plnou vahou skočil na plot. Netrvalo to dlouho a několik prken pod jeho nárazy popraskalo. Majitelé tak museli každou chvilku plot opravovat.
V ohrožení však nebyli pouze cizí lidé, ale i sami jeho majitelé. Jediným, ke komu měl Dasty respekt, byl syn majitelů. Statný, vysoký čtyřicetiletý muž, který když na něj zakřičel, tak stáhl Dasty ocas a odešel na hanbu do své boudy. A druhým člověkem, se kterým si Dasty báječně rozuměl, byl náš autistický vnuk Honzík.
Strach z nejhoršího
Stalo se to před dvěma lety na podzim, když nám mladí dali vnoučka na hlídání. Šla jsem s Honzíkem na procházku a procházeli jsme kolem všemi obávaného domu. Naneštěstí jsem si nevšimla, že je branka pootevřená a než jsem se nadála, hnal se k nám naježený Dasty. Krev mi ztuhla v žilách. Chtěla jsem vnoučka popadnout do náruče a utíkat s ním pryč, ale Honzík se k Dastymu rozběhl dřív, než jsem stačila cokoli udělat. Obávala jsem se nejhoršího.
Zapeklitá situace
Už jsem viděla, jak se Dasty do vnoučka zakusuje, ale k mému nevýslovnému překvapení k ničemu takovému nedošlo. Dasty se zastavil asi půl metru od vnoučka a pak na sebe oba beze slov a štěkání koukali.
Byl to neuvěřitelný pohled. Stála jsem tam jako tvrdé Y a nevěřícně na ty dva hleděla. Pak jsem koutkem oka postřehla, jak k nám přibíhají Dastyho majitelé. Když uviděli to, co já, zastavili se také. Nevěděli jsme, co dělat. Obávali jsme se, co by se stalo, kdybychom mezi ně vstoupili. Dasty byl nepředvídatelný a Honzík, náš autistický vnouček, vlastně také.
Silné pouto
Měl své navyklé rituály, svůj způsob komunikace, kterému jsem ještě příliš nerozuměla. Dasty ale podle všeho ano. Po pár minutách, kdy stál jako socha, se klidným, pomalým krokem přiblížil těsně k Honzíkovi, který ho nejprve pohladil po hlavě a pak ho objal kolem huňatého krku. Dasty ho přátelsky olízl po tváři. Koukali jsme na to a nevěřili vlastním očím. Ten den jsme se stali svědky vzniku podivného přátelství, které trvá dodnes.
Kateřina M. (63), Děčín
