Opravdu všechno skončí poté, co zemřeme? Ti, kdo věří v nesmrtelnost duše, by nesouhlasili. A následující příběh by jim posloužil jako důkaz.
Ke své tetě Miladě jsem měla vždycky blízko. Byla to sestra mé matky a já jsem se jí mohla vlastně už odmala svěřovat. Nejvíc jsem toho využívala v pubertě, kdy jsem si vůbec nerozuměla s rodiči. Teta vedla dost rozháraný život a většina příbuzenstva ji neměla ráda. Zemřela v šedesáti letech, když už jsem byla vdaná a měla dospívající děti.
Došlo k velké hádce
Na tetu jsem často ráda vzpomínala. Zjistila jsem postupně, že jsem vlastně jediná, kdo chodí k jejímu hrobu. Teta se nikdy neprovdala a neměla děti. Ke konci života byla dost osamělá. Kdyby se bývala neodstěhovala do Prahy, navštěvovala bych ji častěji. Do Pardubic se pak vlastně jen vrátila zemřít – dva roky bojovala s rakovinou. Loni v létě se konala jedna z velkých rodinných oslav, jaké občas pořádáme. Sešlo se na ní tentokrát hodně lidí a vedly se řeči o všem možném. Došlo také na tetu Miladu. S rostoucím znechucením jsem musela poslouchat, jak jí deset let po její smrti všichni pomlouvají. O některých věcech, co padly, jsem přitom věděla, že se jedná pouze o sprosté výmysly. Dlouho jsem se držela, ale pak jsem musela zasáhnout. Začala jsem tetu bránit. Vyústilo to až do prudké hádky, kdy jsem na některé lidi křičela. Neudržela jsem nervy na uzdě, ale nemohla jsem zkrátka poslouchat ty nánosy špíny, které padaly na adresu člověka, co se nemůže bránit. Z oslavy jsem odešla předčasně a přísahala jsem si, že už se žádné další nezúčastním!
Na záznamníku byla zpráva
Druhý den po nepodařené oslavě byla neděle. Já jsem zůstala sama doma, zatímco manžel – který mi můj výstup nijak nezazlíval – odjel s kamarádem na ryby. Dcera byla někde s přítelem a syn zamířil zpátky do Prahy, kde už pár let bydlel. Krátce po poledni zazvonil telefon. V dnešní době mobilů jsme si ještě nechali pevnou linku i se záznamníkem. Připravovala jsem zrovna oběd v kuchyni. Než jsem stačila k přístroji doběhnout, přestal zvonit a tak jsem si ho nevšímala. Teprve později odpoledne jsem zjistila, že záznamník blikáním oznamuje nějakou nahranou zprávu. Zmáčkla jsem příslušné přehrávací tlačítko, abych si ji poslechla. Rozklepala se mi kolena a málem jsem se složila, když jsem slyšela hlas, který bez jakékoliv pochybnosti patřil tetě Miladě!
Dostala jsem na hřbitově další důkaz?
Vzkaz od tety byl jasný a stručný: jen mi děkovala, že jsem se jí včera tak zastala. V první chvíli jsem si myslela, že se jedná o nějaký hloupý vtip. Přemýšlela jsem, kdo by uměl tetin hlas napodobit. Nad tím, proč by to kdo dělal, jsem nepřemýšlela, lidská hloupost a zloba dokážou být bez hranic. Přehrávala jsem si potom vzkaz několikrát dokola a došla jsem k mrazivému přesvědčení, že ho opravdu namluvila teta, i když to znělo naprosto šíleně! Hlavou mi letěly nejrůznější myšlenky. Co když teta svoji smrt tehdy jen předstírala? Jak by se ale o včerejší hádce dozvěděla? Od někoho z příbuzných? Musela jsem si vzít prášek na uklidnění nervů. Byla jsem zvědavá, co na ten vzkaz řekne manžel, až se vrátí. Stalo se ale něco divného: když jsem mu ho chtěla přehrát, aniž bych mu předem řekla, co uslyší, vzkaz už na záznamníku nebyl! Manžel mě pak uklidňoval, že jsem ještě rozrušená ze včerejška a nejspíš se mi něco zdálo. Druhý den odpoledne jsem šla z práce na hřbitov k tetinu hrobu. Přála jsem si nějaký důkaz toho, že mi zprávu z onoho světa poslala v neděli skutečně ona. Stála jsem u hrobu a najednou jsem viděla, jak z jedné květiny postupně opadávají listy! V tu chvíli jsem pochopila, že se mi nic nezdálo a že to byl opravdu vzkaz od tety. Dál tomu věřím a je mi jedno, jestli mě ostatní mají za blázna!
Jana A., (49), Pardubice
