Když si vzpomenu na období, kdy nám s mužem bylo kolem čtyriceti, musím konstatovat, že navzdory věku jsme občas měli pěkně praštěné nápady. Jako třeba jet k moři, když jsme neměli zrovna moc peněz. Jenže jsme si tenkrát tu dovolenou v Itálii tolik přáli!
Začátek naší výpravy probíhal standardně. Zamluvili jsme si ubytování ve středu Itálie a to také zaplatili. Kde budeme bydlet, bylo tedy jasné. Proto jsme ve stanovený termín naložili do auta i pubertálního syna a frčelo se. Problém ale byl, že jsme neměli skoro žádnou hotovost. Prostě jsme v té době žili od výplaty k výpatě a nebylo moc kde brát. Věděli jsme ale, že by nám měly během tří dnů dorazit peníze na účet. Tak jsme si řekli, že kartou snad peníze později vybereme a risknuli to. Jenže jet někam s tím, že možná nebudete mít ani na jídlo, nebyl zrovna super pocit. Jenže věci byly naložené, nedalo se couvnout.
Na místě
Ačkoliv normálně pořád někde bloudíme a nejméně pěkrát sjedeme špatně na křižovatce, tentokrát se nám jelo dobře a nikde jsme se neztratili. Díky tomo jsme se dostali k apartmánu už ve dvouhodinovém předstihu oproti stanovené době příjezdu. Pochopitelně nás tedy ještě odmítli ubytovat. Měli jsme hlad a byli unavení. Proto jsme se rozhodli, že čekání přečkáme na pláži. Svačinu jsme měli ještě z domova, tak jsme roztáhli ručníky a já a manžel jsme okamžitě usnuli. Syn se šel procházet podél pláže. Když jsme se za hodinu probudili, oba s mužem jsme měli spálená záda, protože jsme se za celou dobu nenamazali a ani nezměnili pozici. Syn se za okamžik navíc přiřítil k dece s tím, že si něco vrazil do nohy. Při pohledu na jeho chodidlo se mi udělalo nevolno. Vrazil si totiž do nohy zrazivělý rybářský háček. Úplně jsme zpanikařili a volali delegátovi, kde najdeme lékařskou pomoc. Poslední peníze jsme pak dali za synovo ošetření. Jenže přece jsme nemohli riskovat, že se mu rána zanítí! No byl to krásný začátek pobytu. Tři dny jsme dychtivě chodili k bankomatům a kontrolovali, jestli už máme peníze. Tři dny jsme jedli jen zásoby z domova a synovi nemohli koupit ani zmrzlinu. Záda nás pekelně pálila, takže jsme museli být na pláži v tričkách nebo ve stínu, syn se nemohl koupat vůbec. Připadali jsme si jako pitomci a úplní žebráci a já jsem manželovi v noci přiznala, že pokud ani čtvrtý den peníze na účtu nebudou, chci jet okamžitě domů, protože tohle už nevydržím.
Čekání bez konce?
Menžel mě tenkrát ale dost nenatkně upozornil, že domů nedojedeme, i kdybychom chtěli, protože nemáme na benzín a to, co je v nádrži, nám nevystačí. Celou noc jsem brečela a nemohla zamhouřit oko. Tohle byla tutově nejhorší dovolená mého života! Když jsme čtvrtý den přišli k bankomatu, pomalu se mi chtělo omdlít, když jsem si pomyslela, že tam třeba zase nic nebude. Ale naštěstí už peníze přišly. Úlevou jsem se rozbrečela, moje děsivé scénáře, jak budeme muset volat o záchranu potupně do Čech, se naštěstí nenaplnily. Konečně jsme si mohli všechny hrůzy trochu vykompenzovat. Došli jsme si na jídlo, do supermarketu, vyrazili na několik výletů, synovi koupili nafukovací člun, aby si moře trochu užil. Aspoň v závěru jsme mohli relaxovat. Ale podobné dobrodružství bych už nikdy více nezopakovala!
