Během cestování v cizí zemi jsem změnila názor na místní obyvatele.
Stalo se nám to před časem v jednom zapadlém konci světa. Poté, co se naše děti osamostatnily, jezdili jsme s manželem na výlety autem, a to jak po Česku, tak do zahraničí. V jedné balkánské zemi jsme se dostali do nečekané situace.
Vypadalo to beznadějně
Většinou jsem se na cestách s Luďkem, mým mužem, cítila bezpečně. Tehdy se mi ale poprvé stalo, že jsem měla nejisté pocity. Projížděli jsme místy, která byla dost vzdálená od civilizace. Vzpomněla jsem si, jak jsem na internetu četla články o přepadení turistů.
Do určitého momentu probíhalo vše v pořádku, i když jsem se napětí nedokázala zbavit. Potom přišel problém. Auto se nám porouchalo na místě, kde se mi to vůbec nelíbilo. Luděk si s poruchou nevěděl rady.
Nebylo ani kam volat, protože v těch místech nefungoval pro mobilní telefon signál. Jedinou možností bylo vydat se někam pro pomoc, ale nejbližší vesnice byla vzdálená podle mapy několik kilometrů.
Nezbývalo ovšem nic jiného. V životě jsem se necítila tak špatně, jako když mě Luděk nechal v autě uprostřed divokých hor a odešel.
Vrátil se s kamarádem
Asi čtvrt hodiny po manželově odchodu kolem projíždělo jiné auto. Byl to starý rozhrkaný vůz s nějakým místním mužem. Můj strach se ještě znásobil. Připadala jsem si úplně bezmocná. Vůz zastavil a muž se vydal k našemu autu.
Nakonec jsem se nechala přemluvit k tomu, abych trochu stáhla okénko. Naznačila jsem mu, že vůz je porouchaný. Muž odjel a po chvíli se vrátil s dalším. Ukázalo se, že to byl automechanik. Netrvalo dlouho a dal auto do pořádku.
Oddechla jsem si a teprve tehdy jsem dala najevo úsměvem vděčnost. Oba muži se také usmáli a odjeli. Zanedlouho se vrátil manžel, který pomoc ve vesnici nenašel. Byl příjemně překvapen, ostatně jako já. Přesvědčila jsem se o tom, že vůči lidem nemá mít člověk předem dané předsudky.
Kateřina R. (56), Tábor
