S manželem jsme si na stáří koupili malý domeček za městem, kousek od hřbitova. Zdá se, že nás ve starém domě bydlí víc.
S Rudou, mým mužem, jsme si chtěli na stará kolena splnit sen o bydlení v domečku. Měli jsme štěstí, našli jsme dům snů a za málo peněz. Netrvalo to dlouho a už jsme se stěhovali. Velmi brzy se ale ukázalo, že hřbitov, co je kousek od našeho nového bydlení, s domem podivně souvisí, takže se uvnitř děly zvláštní věci.
Vysněný domek
Celý život jsme s Rudou bydleli v centru města, kde se vždy žije poněkud rychleji. Vždycky jsme si proto přáli, abychom na stará kolena měli malý útulný dům, kde budeme více odpočívat. Dlouho jsme něco takového hledali, až se na nás usmálo štěstí.
Manžel jednoho dne přišel domů s tím, že konečně našel domeček, který jsme si tak moc přáli. Nějaké peníze jsme našetřené měli, takže když mi řekl cenu, napadlo mě, že je to snad sen, protože nám něco zbude i na případnou rekonstrukci.
Těšili jsme se na stěhování
Jeli jsme se tam po domluvené schůzce s majitelem podívat a bylo to úchvatné místo, kde jsem si uměla představit život v důchodu. Bylo to kousek od lesa, víceméně na samotě. V tu chvíli se nám to velmi líbilo, a tak jsme si s majitelem plácli.
Ještě jsem se ho zeptala, proč to nikdo doteď nekoupil a že mě překvapila cena. Odvětil stroze: „To víte, lidé se bojí bydlet u hřbitova.“ Dům jsme si koupili a mohlo začít stěhování.
Pes se choval podivně
Stěhovali jsme se začátkem podzimu. Úpravu zahrady jsme odložili na další rok a raději si uvnitř vymalovali a udělali si to útulné podle sebe. Měli jsme psa, který byl šťastný, že může být celý den venku.
Jednou stál u plotu a velmi vyplašeně štěkal, jako kdyby před ním někdo stál a on se ho bál. Snažila jsem se ho přivolat, vždy poslouchal, ale teď byl jako v transu a jen střídal štěkot s kňučením. Musela jsem ho vyloženě odtáhnout domů. Celý se klepal.
Místní pověry
V domě byla veliká koupelna s velkou vanou. Jednou večer jsem se do ní naložila. Zničehonic se ale barva vody začala měnit, na hnědou až skoro bláto. Manžel hned přiběhl a tahal mě z vody, protože mi najednou tak ztěžkly nohy, že jsem nemohla vylézt ven. Dost mě to vyděsilo.
Druhý den jsem sedla na kolo a jela se podívat do vesnice, která byla vzdálená asi deset kilometrů. V malém krámě se ozvalo: „Dobrý den, vy jste ti noví, co bydlí v tom strašidelném domě?“ Nechala jsem si od paní vyprávět, že v domě straší a má to nějakou spojitost se hřbitovem odnaproti. Každý tam vydrží maximálně dva měsíce a pak se stěhuje pryč.
Děsivé příhody
Večer jsme si s manželem udělali hezký večer, pustili si film a nalili si víno. Televize se po pár minutách vypnula, za chvíli zase zapnula. Na ovládání nereagovala, jako kdyby se řídila zcela sama. Do toho začal vyvádět náš pes. Možná, že v domě vážně straší, ale my se vyhnat nenecháme.
Stanislava R. (68), Jeseníky
