Hádka se změnila v boj o život

Danuška se zamilovala a chystala svatbu. Brzy po ní se mi ale začala vyhýbat. Až po mnoha letech jsem zjistila, že se styděla za to, že ji manžel bije. Bohužel, Danuška se svou zoufalou situaci pokusila jednoho dne vyřešit poněkud nešťastným způsobem.


Moje kamarádka Danuška byla vždycky z gruntu hodná ženská. A na tu svou dobrotu také velice často doplácela. Jenže Danuška si nedala říct.


Jako ženská si moc nevěřila, takže když o ni zavadil nějaký chlap, doslova by se pro něj rozkrájela. A hlavně rozdala. Jeden z ní vymámil rodinné šperky po její mamince, druhý ji málem připravil o chalupu.


Měla jsem radost z jejího štěstí


Ještě že měla mě. Každého nového nápadníka jsem si proklepla a než se Danuška mohla osudově zamilovat, měla jsem o tom dotyčném potřebné reference. Když se ale okolo Danušky začal motat Milan, nechala jsem se oblafnout i já.


Ten chlapík byl totiž na první pohled serióznost sama. Pracoval jako bezpečák v jedné firmě a vypadal, že bude Danušku nosit na rukou. Ačkoli jsem rozhodila všechny své sítě, na Milana jsem nikde nic nevyšťourala. Své kamarádce jsem tak dala zelenou a měla radost z jejího štěstí.


Zakázal jí chodit do práce


Danuška byla zamilovaná až po uši a za rok chystala svatbu. Ona organizovala a Milan to všechno platil. Tehdy mě definitivně přesvědčil, že s Danuškou nechodí ze zištných důvodů a že ji má opravdu rád.


Jenže jak jsem brzy zjistila, Milan měl Danušku rád až moc. Z pár týdnů po svatbě přesvědčil Danušku, že by neměla chodit do práce, protože on ji přece dokáže uživit.


V tu ránu bylo po našem přátelství. Má kamarádka už na mě neměla čas, nemohla se mnou chodit na kávu a už vůbec se mi nechtěla svěřovat se svými radostmi a starostmi.


Uhnula přede mnou pohledem


Během následujících let jsme se s Danuškou odcizily. Když jsme se potkaly na ulici, stěží mě pozdravila a okamžitě uhnula pohledem. Nemůžu říct, že by mě to nemrzelo.


Ale měla jsem dost svých starostí a tak jsem neměla čas lámat si hlavu nad tím, co Danušce přelétlo přes nos. Také jsem se vdala a s mým Fandou si pořídila dva krásné kluky.


Není divu, že jsme se oba museli hodně otáčet, abychom těm našim chlapcům mohli dopřát vše, co měli ostatní děti. V tom kalupu jsem brzy zapomněla, že bych se měla na Danušku zlobit.


Na její tváři jsem viděla monokl


Spíš mi ji začalo být líto, když jsem tak někdy zdálky sledovala, jak cupitá za tím svým Milanem. Vlastně jsem ji během uplynulých let nikdy neviděla zblízka. Až jednou, stoupla si za mě do fronty v masně.


Podle toho, jak Danuška zírala pod nohy místo před sebe, jsem pochopila, že se nechce vybavovat, ani když nás náhoda svedla dohromady. Jenže mě to stejně nedalo.


Otočila jsem se směrem k Danušce a chtěla prohodit pár přátelských slov. V ten okamžik jsem si ale všimla, že má Danuška pod okem monokl.


Konečně mi došlo, proč se mi vyhýbá


Ačkoli byl zakrytý vrstvou make-upu, byl viditelný už zdálky. To mě tak zarazilo, že jsem se nezmohla na kloudnou větu. Konečně mi totiž došlo, proč se mi Danuška poslední roky vyhýbá.


Má kamarádka zkrátka nechtěla, abych věděla, že ji manžel bije. Tak jsem koupila, co jsem potřebovala, a vypadla z obchodu ven.


Když jsem se večer uvelebila u televize vedle toho svého Fandy, došlo mi, jaké mám v životě štěstí. Vždyť jsem měla vedle sebe mužského, o kterého jsem se mohla vždy opřít, a který byl hodný na mě i na kluky.


Se svým trápením jsem se svěřila manželovi


Fanda pochopitelně brzy poznal, že mě něco trápí. Ani nemusel moc naléhat. Sama jsem mu vyklopila, že jsem odpoledne v masně potkala Danušku, a že jsem na její tváři viděla obrovskou modřinu. „Až ji potkáš příště, tak se jí zeptej, zda nepotřebuje pomoci,“ řekl mi můj hodný muž a já se brzy zařídila podle jeho rady.


Nabídla jsem jí svou pomoc


Netrvalo ani pár dnů a já a Danuška jsme se málem srazily na náměstí. Pospíchala z jednoho obchodu do druhého s hlavou skloněnou, takže ani nevnímala, že se řítí přímo proti mně. Když si mě konečně všimla, chtěla se dát na ústup.


Jenže já jsem tentokrát byla neodbytná. Vzala jsem Danušku za loket a odtáhla ji stranou. „Ten tvůj tě bije, nezapírej. Před pár dny jsi měla na tváři modřinu a teď taky, jenže na té druhé. Můžu pro tebe něco udělat?“ hučela jsem do Danušky, jenže to nebylo nic platné.


Zůstala jsem jako opařená


Má bývalá kamarádka se mi rychle vysmekla a se slovy, že se mi to jen zdá, a že ničemu nerozumím, chvátala pryč. Zůstala jsem na tom chodníku stát jako opařená.


Pak jsem si ale řekla, že nemůžu zachraňovat někoho proti jeho vůli a vydala se domů. Brzy jsem si ale na Danušku vzpomněla. To když jsem na našem konci města slyšela houkat sanitky a policejní vozy. Nu, co se člověk nedozví ze zpráv v televizi, to zjistí hned druhý den ráno v samoobsluze.


Pobodala svého manžela


Ještě jsem ani nepřišla u kasy na řadu a už jsem věděla, že moje dávná kamarádka Danuška při dalších z prudkých hádek pobodala svého manžela. A bylo veliké štěstí, že to Milan přežil. „Vůbec nechápu, co to do ní vjelo. Vždyť to bylo takové spořádané manželství,“ tvrdila jedna z žen ve frontě u pokladny.


Znovu jsme k sobě našly cestu


A já, já jsem mlčela. Nikdo mi totiž nedal právo, abych veřejně vyprávěla o tom, co Danuška tajila před celým světem. Jen jsem chtěla, aby věděla, že na ni myslím, a že tu pro ni budu, když mě bude potřebovat.


A když Danušku pustili, po té co si odseděla pár let, byla jsem jediná, kdo se k ní znal. Je smutné, že až tehdy jsme k sobě znovu našly cestu. Že se mi nesvěřila už dávno se svým trápením.


Třeba by dokázala od svého manžela odejít dřív, než na něho ze strachu, že ji jednoho dne zabije, vztáhne ruku, ve které držela nůž.


Kateřina T. (52) Pardubice

reklama
reklama

Komentáře