Byla tak přesvědčivou herečkou, že když hrála paní Blažejovou v Nemocnici na kraji města, diváci jí psali, ať si zabalí kufry a toho sukničkáře opustí. To ale není její styl, opouštět…
Hana žila v rodné moravské vesnici divadlem, rodiče byli vášniví ochotníci. Otec jí coby čtrnáctileté nabídl roli družičky v Jiráskově Lucerně, kterou právě zkoušel olomoucký divadelní spolek Mrštík. Tak Hana zjistila, že se bez divadla už neobejde. Ráda zpívala, tancovala a recitovala, její kariéra byla předem narýsovaná. Na gymnáziu přemýšlela o tom, že by se mohla věnovat studiu medicíny anebo cizích jazyků, avšak láska k herectví byla silnější. Dětství prý nebylo čítankové, tatínek byl velice přísný.
Hlas, ta omamná vábnička…
„Rodiče to měli rozdělené,“ vzpomíná někdejší hvězda seriálu Ulice na dětství. „Tatínek byl tvrdý, na ránu nedbal, neměl velkou trpělivost s dětmi. Měl spoustu svých koníčků, takže aby se zdržoval nějakým vysvětlováním… to u nás nefungovalo.“ Od maminky byla bita jen jednou, když hlídala malou sestřičku, která jí vypadla z kočárku na beton na dvorku. Rodiče se po večerech věnovali divadlu a často nechávali děti doma samotné. A Hana se sama doma bála.Nechtělo se jí zmizet do vzdálené Prahy a výrazně se odloučit od rodiny. Nakonec přece jen odjela. Na DAMU se totiž dostala hned napoprvé. „V osmnácti jsem odešla z domova a musela se starat se o všechno sama,“ vzpomíná na nelehké začátky herečka, která po studiích nastoupila do Divadla Za branou a poté byla čtyřicet let členkou Divadla na Vinohradech. Když přijela do Prahy studovat, nemohla tušit, že ji ústy osudu zavolala nejen láska k umění, divadlu a filmu, ale také láska k zatím ještě neznámému muži. Těžko říci, co ji okouzlilo nejvíc, ale nelze vyloučit, že to byl hlas. Hluboký, sametový. Ženám se líbily také půvabné, až kočičí pohyby, protože Jiří Adamíra (†67) byl tanečníkem od boha. Zároveň krásně zpíval. Byl vysoký, štíhlý, s ušlechtilým, pravidelným obličejem. Byl vzdělaný, hořel pro divadlo, miloval vážnou hudbu, stejně jako Hana.
První radosti
Seznámili se v roce 1971. Hana dostala stálé angažmá ve vinohradském divadle. Byla mladá, talentovaná a tak půvabná, až to mužům vyráželo dech. Osudovou prací, při níž se blíže seznámila s Jiřím Adamírou, bylo natáčení televizní inscenace První radosti. Měla podtitul: Dva lidé se sešli a zjistili, že jsou si souzeni. Z toho až mrazí. Adamíru krásná a o téměř dvacet let mladší herečka okouzlila na první pohled. Herečka o jejich setkání a o tom nevídaném zajiskření po letech prohlásila: „Člověk hledá lásku a ani neví, jak je to marné. A pak někoho potká a zahřmí to a přes všechny problémy s ním prostě je.“ Vedle obrovské vzájemné přitažlivosti je spojovalo mnohé. Na prvním místě pochopitelně láska k herectví.
Odvedla synovi jeho otce
Hana Jiřímu vyprávěla, jak ráda v dětství tančila, zpívala, recitovala, jak miluje poezii a hudbu. On s překvapením zjišťoval, jak podobní si byli už v dětství, jak podobné měli záliby. Mnozí známí, okouzleni krásou a zvučností Adamírova hlasu, mu odmala doporučovali studium zpěvu a kariéru zpěváka-basisty. Jiří měl hudbu rád, obzvlášť klasickou a jazz, a musíme připomenout, že i proto vynikal i jako skvělý tanečník.A tak spolu ti dva rádi a často tančili, protancovali společně nepočítaně nocí. „Spříznění lidé si mohou tanec ohromně užít,“ řekla o těch nádherných chvílích Hana Maciuchová. „Vědí o sobě, voní si, šeptají si, takový tanec je slast.“ Ale všichni víme, že život není jen tanec, není to jen procházka růžovou zahradou. Za nádherné okamžiky se někdy také musí platit, a to byl i případ právě této dnes již legendární dvojice. Jiří Adamíra si životní lásku v podobě okouzlující Hany Maciuchové našel napotřetí. Poprvé se oženil ve Zlíně, podruhé ho získala kolegyně herečka, narodil se syn. To Haně připravilo mnoho proplakaných nocí. Trápila se, protože odvedla synovi otce. Sebe charakterizovala jako buchtu z Moravy, která si neuměla představit, že by rozvedla rodinu. Rok se s Jiřím scházeli a rozcházeli, přesto spolu nakonec museli být.
Požádal ji o ruku
Adamíra se pak zachoval jako pravý muž a poklekl s kyticí a prstenem. Hana žádost o ruku odmítla. A ne jednou. Rytířský Adamíra v průběhu jejich dlouholeté známosti poklekl a požádal svou lásku o ruku ještě několikrát. Hana Maciuchová pokaždé řekla ne. Co ji k tomu vedlo? Odmítla z pověrčivosti, bála se, že by i třetí hercovo manželství skončilo krachem. Říkala si, že třetí manželství Jiřího by mohlo znamenat nejen všechno dobré, ale i všechno zlé. Když Jiří Adamíra začátkem devadesátých let navěky odešel, Hana litovala, že se nikdy nestala jeho ženou, ba ani matkou jeho dítěte. V roce 1980 vážně onemocněla a musela na operaci. Když se však probrala z narkózy, lékaři jí oznámili, že už nikdy nebude mít děti. Budoucnost obětovala své lásce. .
