EVA HUDEČKOVÁ (67) a VÁCLAV HUDEČEK (64) se setkali při natáčení dnes už zapomenutého filmu Sedm pater pro tisíc přání.

Jsou spolu čtyřicet let. Kdo by si nepamatoval na drzou vodnici Polly z filmu Jak utopit doktora Mráčka. Anebo na hysterickou lékařku ze seriálu Sanitka. Eva, za svobodna Trejtnarová, měla dar věrohodně ztvárnit problémové, konfliktní, excentrické dámy.

Sama je jiná, ale režiséři si ji vybírali právě pro role žen, se kterými nebylo jednoduché vyjít. V dětství milovala knihy, obrazy, hudbu, její vzorná maminka sledovala, co holčička čte, co si prohlíží.

Eva dovedla o knížkách poutavě vyprávět a vůbec se nestyděla. To vypadalo jako vstupenka do hereckého světa, jenže ona chtěla být lékařkou. Dětství nebyla procházka růžovým sadem. I když vyrůstala v milující rodině, doba byla složitá.

Dědeček měl truhlářskou firmu, komunisté ho zavřeli. Strýc studoval práva, a protože se odmítal smířit s komunistickým převratem, pokusil se emigrovat. Chytili ho, skončil v jáchymovských dolech. Když se odtud za několik let vrátil, vypadal jako pětadvacetiletý stařec.

Babička z hrůzy a trápení těžce onemocněla. Hořké i krásné vzpomínky na dětství herečka zpracovala ve své první knize Bezhlavá kobyla, která vyšla na začátku devadesátých let. Evino dilema, zda se stát lékařkou a uzdravovat tělo, anebo sloužit umění a léčit duši, rozhodla režisérka Věra Jordánová, která učila herectví na lidové konzervatoři.

Vkládala do talentované tmavovlásky velké naděje. Ta se přihlásila ke zkouškám na divadelní fakultu a přijali ji. Herecké prostředí ji okouzlilo, vstupovala do něho s ideály, jenže přišel rok 1968 a všechno bylo jinak.

Než Eva dokončila fakultu a nastoupila do divadla, začala normalizace. Z repertoáru se stahovaly tituly autorů, „myšlenkově ohrožujících“ režim. A nastalo rozčarování. Hrála v příšerných kusech, které prošly prověrkou, ale byla rozhodnuta vydržet.

Občas přišla spásná nabídka, Macourkovy komedie, ostravský seriál Kamenný řád. Dobré scénáře a nadaní autoři ji drželi nad vodou. A osudové setkání s fenomenálním houslistou Václavem Hudečkem (64) už bylo blízko.

.. Rodák z Rožmitálu pod Třemšínem dostal první housličky od Ježíška roku 1957. Stály sto padesát korun, vyrobil je národní podnik Cremona Luby. Dodnes je má schované. První housle, kterých se dotkl, byl nástroj jeho otce, který, ač povoláním veterinář, velmi slušně hrál.

Václav na nich odehrál svůj životně důležitý koncert v Londýně, v listopadu roku 1967. To mu bylo patnáct a hrál s Londýnskou královskou filharmonií, čímž v útlém věku pronikl mezi zahraniční hudební elitu.

Paradoxní je, že k hudbě se dostal víceméně za trest. Byl, jak se tomu dnes říká, hyperaktivní dítě. Otec chtěl synův temperament užitečně nasměrovat, tak jej zaměstnal hrou na housle. Přimět chlapce pravidelně na nástroj cvičit nebylo jednoduché.

Tehdy s nimi bydlela prababička a ta měla za úkol dohlédnout, aby budoucí virtuos často hrál. Vzhledem k tomu, že hraní vůbec nerozuměla, stačilo jí, že slyší jakékoliv zvuky houslí z Václavova pokoje. Proto chlapec hrál stále dokola stupnice, na pultě však neměl noty, ale oblíbené knihy od Karla Maye či Julese Vernea, a spojil příjemné s užitečným.

Přečetl spoustu knih a stupnice mu jdou skutečně automaticky. Ačkoli je Václav Hudeček hvězdou ve svém oboru, působí velmi skromně. S humorem jemu vlastním tvrdí, že musí neustále cvičit na housle, a tak na žádné hvězdné manýry ani nemá čas.

V dnes již zcela zapomenutém filmu Sedm pater pro tisíc přání se měli do sebe na první pohled zamilovat prodavač hudebních nástrojů a krásná dívka, která vejde do obchodu. Prodavače, jenž umí výborně hrát na housle, měl ztvárnit Václav Hudeček, dívku Eva Trejtnarová.

Do té doby se neznali, Václav mladou herečku možná viděl někde v časopise, protože televizi jeho rodina neměla. Ve skutečnosti virtuos nehrál prodavače, to odmítl, tvrdil, že není herec a nesvedl by to.

A tak mu režisér Zdeněk Podskalský (†70) umožnil, aby hrál sám sebe, což houslistovi nevadilo. Ve fraku tu zkoušel housle, „vystřihl“ složitého Paganiniho, aby nikdo nemohl tvrdit, že jenom tak vrže.

Láska na první pohled se odehrála nejen mezi postavami ve scénáři, ale i mezi jejich představiteli. Opravdu to zajiskřilo. Byl to takový ten zvláštní pocit, něco jiného, než oba dva do té doby zažili. A oba si v duchu řekli, že jedním setkáním by to nemělo skončit, chtěli se vidět znovu.

Nic tak silného doposud nepocítili. Domluvili se, že se spolu uvidí, až se Václav vrátí ze Skandinávie, kam zrovna odlétal. Po návratu se skutečně ozval. Když herečku blíže poznal, zjistil, že je to opravdu vzácný člověk.

Že se vůbec nepodobá postavám, které hraje, těm sebevědomým a panovačným ženám. Ani ne do roka a do dne byli manželé, šlo to rychle. Vzali se v únoru roku 1977. Pršelo a Praha byla zahalená do mlhy jako do závoje.

Režisér Podskalský se chlubil tím, že svým způsobem dal Evu a Václava dohromady. Zato film bohužel úspěch neměl. Původně byl velice vtipný, byl tu jeden vtip za druhým. Ale protože se legrace týkala tehdejších příslušníků Veřejné bezpečnosti, všechny pointy, při kterých měla cenzura pocit, že by mohly příslušníky urážet, se vystříhaly.

Takže původně úsměvná komedie vyznívala přihlouple a zbylo z ní torzo, na které se nedalo dívat. Václav Hudeček žertem tvrdil, že ji možná jednou v televizi dávali, ale v sobotu odpoledne za krásného počasí, aby ji raději nikdo neviděl.

Právě nesvoboda byla hlavním důvodem, proč Eva skončila s herectvím. Slavná role milenky doktora Jandery v Sanitce ji přiměla pověsit herectví na hřebík. V několika scénách měla na sobě svetr se šachovnicovým vzorem a jedna kolegyně běžela na ředitelství televize hlásit, že ten vzor symbolizuje kříž.

Byla z toho velká aféra a osm velkých obrazů, ve kterých Eva hrála, se muselo vystřihnout. To byla jedna z posledních kapek. Pochopila, že stojí tváří v tvář moci, která se vymkla veškeré kontrole. Manžel jí rozhodnutí skončit s herectvím na vrcholu kariéry nerozmlouval, bral si ji coby dobrého člověka, ne slavnou herečku.

Vlastně byli rádi, že budou díky tomu spolu častěji. Houslista uvítal také Evino rozhodnutí psát knihy, je přesvědčen, že Eva je výborná spisovatelka. On je jejím prvním čtenářem, ona jeho prvním posluchačem.

Oba tvrdí, že máte-li domov, ve kterém je láska a naprosté bezpečí, můžete dokázat cokoli. Mít děti se jim nepodařilo. A tak se starají o mladé začínající houslisty. Každý rok o prázdninách probíhá v Luhačovicích Akademie, která mladým hudebníkům usnadňuje cestu k důstojné kariéře, pomáhá též finančně a nabízí příležitosti k uplatnění.

.