Na výletě ke kapli jsem zaslechla podivné hlasy. Jejich vinou jsem se dostala téměř do transu, kdy jsem přestala vnímat své okolí.

Jedno léto jsme se s manželem rozhodli, že pojedeme do nedaleké vesnice na výlet. Věděli jsme, že na vrcholu kopce se nachází významné poutní místo. Auto jsme nechali pod kopcem a vydali jsme se nahoru po svých.

Podivný šepot

Jednalo se o vskutku magické místo. Kaple byla skutečně stará, ale měla své kouzlo. Manžel si chtěl na chvíli sednout, ale já jsem zaslechla jakýsi šepot. Přišlo mi to jako dav lidí, kteří něco špitají. „Slyšíš to taky?“ otočila jsem se na manžela. „Co myslíš?“ zeptal se překvapeně.

Vydala jsem se směrem, odkud jsem šepot slyšela. Jakoby vycházel z té kaple. Čím více jsem se k ní blížila, tím intenzivněji hlasy promlouvaly. Měla jsem pocit, jako bych se dostala do nějakého transu.

Nevnímala jsem okolí

Zdáli jsem slyšela manžela, jak na mě volá. Byla jsem ale tak soustředěná na hlasy, že jsem se ani neotočila. Došla jsem ke kapli, a když jsem chtěla vejít, manžel mě akorát doběhl a strhl mi ruku z kliky. „Ty mě neslyšíš, že na tebe volám, abys počkala?“ Když se mi podíval do tváře, lekl se. „Co to máš s očima?“ zeptal se. Já jsem ale nereagovala.

Stále jsem byla ve stavu, kdy jsem ho příliš nevnímala. Musel mě proplesknout, abych se vzpamatovala. Když jsem se probrala, dala se do mě zima. Vydali jsme se zpět k autu. Ještě naposledy jsem se otočila a zaslechla, jak mi cizí hlas šeptá: „Musíš se sem vrátit, budeme tě čekat.“ Manžel mě odtáhl vší silou pryč.

Půlnoční výlet

I když bylo teprve časné odpoledne, doma jsem usnula vyčerpáním. Vzbudila jsem se za tři hodiny s ukrutnou bolestí hlavy. Najedla jsem se, vzala jsem si prášek a spala jsem dál. Probudila jsem se až dvacet minut před půlnocí.

Sice špatně, ale znovu jsem slyšela hlasy, které mě oslovily u kaple. Hnána jakousi vyšší mocí jsem nasedla do auta a vydala jsem se znovu ke kapli. Tentokrát jsem vyjela až nahoru.

Rozmazaná postava

Byla tma, nikde nikdo. Hlasy zněly tentokrát velmi naléhavě. Nepociťovala jsem strach. Vešla jsem do kaple. Jakmile jsem překročila práh, zabouchly se za mnou dveře. Stála jsem uvnitř a hlasy jako by mě pohltily. Byla tam neuvěřitelná zima.

Matně jsem před sebou viděla postavu. Byla šedivá a rozmazaná. Gestem mi ukazovala, kam mám jít. Stála jsem už téměř u ní, když vtom velmi silně zahřmělo a záhy uhodil blesk. Skácela jsem se k zemi.

Záchrana v poslední chvíli

Ležela jsem bezvládně na podlaze, nade mnou se vytvořil mrak, který měl několik tváří. Začaly se ke mně sklánět. Konečně jsem se dostala z transu. Došlo mi, kde ležím.

Nemohla jsem se pohnout. V tu chvíli přiběhl manžel, nemohl mě doma najít, a tak se instinktivně vydal ke kapli. Dorazil právě včas. Dodnes nevím, co se vlastně dělo. Od té doby jsem se ke kapli nepřiblížila.

Blanka H. (62), Kladensko