Když si myslíme, že už nemůžeme nic očekávat, osud nám nadělí zpátky vše, co jsme kdy dali.
Když manžel zemřel, synovi Jakubovi bylo devět let. Dost na to, aby si pamatoval, jaký jeho otec byl, a hodně málo na to, aby pochopil, že samotná ženská s malým dítětem to má v životě neskutečně těžký.
Mé pokusy seznámit se s jiným mužem zkrachovaly pokaždé, když jsem svého nového nápadníka přivedla domů. Jakub dělal všechno proto, aby už k nám dotyčný nikdy nepřišel. „Já se o tebe postarám, maminko!“ sliboval mi a se slzami v očích mě prosil, abych „toho pána“ už nikdy domů nevodila.
Syn na prvním místě
„Co mám s tím klukem dělat?“ vzdychala jsem před kamarádkami. „Vyber si chlapa, který se ti líbí a nastěhuj si ho domů!“ radily mi. „Chvíli to možná potrvá, ale Jakub si na něj zvykne, uvidíš!“ dodávaly mi odvahu.
„A co když se spolu nikdy nesnesou?“ strachovala jsem se. „Přece nechceš zůstat na stáří sama! Kluk ti vyroste, najde si ženu, založí svou rodinu a co ty? Starou a sedřenou tě už žádný chtít nebude!“ Měly pravdu.
Z práce do práce
Jakub byl jinak opravdu vzorný syn. Pubertu zvládal v naprosté pohodě. Kromě svých domácích povinností dodělal gymnázium a dostal se i na vysokou školu. Byla jsem na něj opravdu hrdá, i když mě jeho studia stála hodně sil. Táhla jsem to všechno sama, a abych uživila a ošatila i dospívajícího muže, musela jsem si vzít další práci.
Skoro vůbec jsem nebyla doma, skoro vůbec jsem nežila svůj osobní život. Byly to dlouhé roky přebíhání z jednoho zaměstnání do druhého, ale doma mě vždycky čekal uklizený byt a navařeno.
Na druhé koleji
Pak přišel den, kterého jsem se obávala ze všech nejvíc. Můj milovaný syn si přivedl domů svou slečnu. Cítila jsem se opravdu strašně. Najednou jsem hleděla do tváře dívce, která mě měla nahradit. Byla mladá, krásná a pro mě naprosto nepřijatelná. Tak už to matky synů mívají.
„Linda ti teď se vším bude pomáhat, maminko!“ oznámil mi syn a já nevěděla, co na to mám říct. Najednou jsem si uvědomila, co asi cítil on jako malý, když jsem si já domů přivedla jiného muže. Teď se situace obrátila. Už jsem neměla svého syna jen sama pro sebe, musela jsem se o něj dělit s cizí holkou, které věnoval daleko více pozornosti, než mně.
„Jestli ti tu vadíme, můžeme si sehnat jiný byt,“ řekl mi jednou s naprostým klidem. Nakonec to dopadlo tak, že jsem přestěhovala všechny své věci do malého pokoje a zbytek nechala Jakubovi a jeho nové ženě.
Vyklidila jsem pole
Celá situace vygradovala, když Linda zjistila, že je v jiném stavu. Žádost o pokoj v pečovatelském domě jsem si podala ještě dřív, než stačila Linda donosit své a Jakubovo dítě. I přesto, že jsem byla vždycky na všechno sama, zvládla jsem si našetřit nějaké peníze, takže jsem svůj nástup do svého nového domova mohla radikálně urychlit.
Když Linda odešla do porodnice, sbalila jsem si své věci a přestěhovala se. Sestřičky byly moc milé a pan doktor při vstupní prohlídce na mě působil jako velký sympaťák. „Vždyť vy sem vůbec nepatříte!“ obdivoval můj zdravotní stav. Pak mi pan ředitel ukázal můj pokoj, do kterého mi přinesli kufry.
Nebylo zde nic, jen postel, stůl se židlí a skříň. Posadila jsem se a složila hlavu do dlaní. „Takhle skončit!“ říkala jsem si a bylo mi najednou smutno. Pak někdo zaklepal na dveře. Myslela jsem si, že to bude sestra, která mi přišla říct něco ohledně domovního řádu, ale čekalo mě milé překvapení.
Milý společník
Za dveřmi na chodbě stál prošedivělý pán, který mohl být jen o pár let starší, než já. „Vítám vás tady, má milá!“ řekl a podal mi kytici tulipánů. „Jsem Václav!“ Podal mi ruku. „Marie,“ přijala jsem ji. Celé odpoledne jsme s Václavem strávili v přilehlém parku.
Převyprávěla jsem mu ve zkratce snad celý svůj život a kupodivu mi o sobě stihl říct něco i on sám. Byl také opuštěný, jako já. Jeho manželka zemřela již dávno a dcera se odstěhovala do ciziny.
Zase radost ze života
Následující den mě vzal Václav do města, abych si nakoupila nějaké drobnosti, které by můj pokoj alespoň trochu zútulnily. „Tenhle obrázek by se vám nelíbil, paní Marie?“ snaživě mi pomáhal vybírat dekorace, jakoby měl v mém pokoji bydlet se mnou. „A co tenhle svícen?“ ukazoval mi.
Nakonec jsem koupila oboje a pozvala pak Václava na večerní víno. Přišel. A další večer také a ještě mnoho dalších. Zjistila jsem, že Václav je velmi vzdělaný, takže jsme nikdy neseděli a nemlčeli, pokud jsme sami nechtěli. „V pátek je ve vesnici poblíž tancovačka, co kdybychom si šli skočit?“ navrhl mi. A tak jsem šla s Václavem na tancovačku.
Nečekaná svatba
K mému velkému překvapení jsme vydrželi skoro až do rána. O dva dny později mě pozval na večeři, kde mi navrhl, jestli bych s ním nechtěla bydlet v jeho apartmá. „Co by tomu řekli ostatní?“ strachovala jsem se. „Nemůžou říct nic, když se vezmeme!“ postavil mě před hotovou věc. Bylo to tak šílené, že jsem souhlasila.
Náš obřad byl velmi skromný, ale zato velmi krásný. Bylo léto, celá zahrada kvetla a všichni mí noví přátelé mně i mému novému muži přáli, jako kdybychom měli celý život před sebou. Nakonec, proč ne? Vždyť nikdo neví, jak tu bude dlouho, a proto musíme využít každou příležitost, kterou nám osud přinese.
Marie V. (69), střední Čechy
