Když mi bylo sedm let otevřel si můj dědeček starožitnictví. Dodnes si pamatuji, jak jsem tam objevila dřevěné masivní nástěnné hodiny.
Dědeček byl můj hrdina. Měla jsem ho moc ráda a dobře jsme si spolu rozuměli. Už jako malé holce mi vyprávěl spoustu příběhů. Většinou se vázaly k předmětům, které prodával ve svém malém starožitnictví u nás ve vesnici. Otevřel si ho krátce po válce, v roce 1947.
Ležely zaprášené v koutě
V dědečkově malém krámku jsem trávila většinu času. Často jsem tam chodila rovnou ze školy. V zadní místnosti jsem si udělala úkoly a pak, když to bylo potřeba, jsem dědečkovi pomáhala nebo jsme si spolu nad šálkem horkého čaje povídali.
Jednou měl dědeček vepředu nějaké zákazníky. Úkoly už jsem měla napsané, tak jsem se začala z nudy přehrabovat v krabicích, které byly poskládané u zdi. Byly v nich nové věci, které čekaly na vybalení a vystavení v krámku.
„Páni,“ vydechla jsem úžasem, když jsem jednu krabici odsunula a za ní našla starožitné nástěnné hodiny zabalené v dece. Vší silou jsem je zvedla a odnesla na stůl. Byly krásné.
Kočka na ně syčela
„Dědečku, viď, že si je můžu nechat? Prosím!“ žadonila jsem a upínala na dědu psí oči. „Co by ne,“ řekl děda a zabafal z dýmky. „Včera mi je přinesla jedna paní. Prý je má po své matce a nechce je.
Říkala, že jsou prokleté.“ Děda se zasmál. „Po práci ti je přivezu. A teď už běž, ať si venku užiješ ještě trochu slunka.“ Večer mi už hodiny visely na zdi v pokoji. Nemohla jsem z nich spustit oči. Jakoby mě k nim poutala nějaká neznámá síla.
Sice nefungovaly, ale to mi bylo jedno. I tak se mi moc líbily. Mé nadšení ale nesdílela naše kočka Micka. Jen co je zahlédla, začala na ně syčet. Snažila jsem se upoutat její pozornost, vysvětlit jí, že jsou to jen obyčejné staré hodiny, ale bylo to marné.
Chlupy na těle se jí naježily a syčení přerostlo do hlasitého pískotu. Nakonec jsem ji musela z pokojíčku odnést.
Najednou začaly bít
Byly hodiny skutečně prokleté? Na to se ptám sama sebe dodnes. Od chvíle, co jsem je měla, se děly divné věci. Začaly odbíjet pokaždé, když se přihodilo něco zlého. Poprvé se to stalo o Vánocích.
Bylo dopoledne a my s maminkou zdobily stromek, když začaly hlasitě bít. V tu samou dobu se tatínkovi cestou domů stala nehoda. Spadl do neoznačeného kanálu a zlomil si nohu. Podruhé začaly odbíjet uprostřed noci.
Teprve ráno jsme zjistili, že náš pes Kylian ve spánku zemřel. A naposledy ohlásily smrt mého dědečka. Byl pátek večer a děda, který k nám měl přijít na večeři, stále nikde. Pak začaly hodiny bít. Měla jsem divný pocit, tak jsem přemluvila tátu, abychom jeli za dědou do krámku.
Bohužel jsme přijeli pozdě. Dědeček dostal infarkt a zemřel. Po této příhodě jsem hodiny ze zdi sundala, zabalila je do deky a s tátou jsme je zakopali v lese. Jen doufám, že je nikdo nenašel, a že v té jámě leží dodnes.
Jana S. (77), jižní Morava
