Hora mě probrala k životu

Osud mě srazil na kolena. Loučila jsem se s rodinou a chystala se za manželem. Kdo mi tehdy řekl Ne! A dal sílu pokračovat?

Žila jsem si spokojený a vyrovnaný život. O to horší byl pád, který přišel v podzimu mého života.
Všechno začalo odchodem syna do daleké ciziny, vzápětí na to zemřel manžel a pak se zhroutilo mé zdraví. Jistě to bylo následkem dlouhého smutku a psychického vypětí. Doktoři řekli, že končím Objevila se rakovina. Zákeřně se šířila mým tělem. Na jakýkoliv operační zásah bylo pozdě, chemoterapie a další léčby nezabíraly. Cítila jsem, že slábnu den za dnem. Lékaři mi nedávali šanci. Synovi se narodilo dítě, a já jsem toužila vnuka vidět. Jenže to nebylo možné. Snacha a dítě nebyli ve stavu absolvovat tak dlouhou a náročnou cestu a pro mě byl let na opačnou stranu zeměkoule nemožný. Smiřovala jsem se s tím, že syna a vnuka nikdy neuvidím.

Prožila jsem život znovu

Do těžkých ran přišla další. Zemřela moje nejlepší kamarádka. I vypravila jsem se do Příbrami, kde žila, na pohřeb. A když už jsem tam byla, šla jsem se projít na Svatou horu. V životě jsem na tom místě nebyla, zato jsem ale hodně o něm slyšela a četla. Tam jsem vyčerpaná výstupem nejspíš usnula… Nevím, jestli to byl spánek nebo nějaká hluboká meditace, ale hlavou mi proběhl celý můj život. Všechny krásné chvíle a šťastné zážitky. Nevím, jak dlouho jsem v tom stavu byla, ale když jsem procitla, cítila jsem se plná síly a radosti. Ani nevím, jak jsem se vrátila do města. Nohy běžely samy. Jako za mlada. Užívala jsem si té chvíle a říkala si, jen počkej zítra, až tě to všechno zase chytne!

Už věřím na zázraky

A taky že mě to chytlo. Ovšem v mnohem menší míře, než běžně. Lépe jsem spala a ráno se cítila lépe. Začala jsem se dokonce stravovat zdravěji, aniž bych se nutila. Šlo to samo. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se u lékaře dozvěděla, že vykazuji mnohem lepší výsledky, než posledně. Po bližším průzkumu lékaři s velkým údivem zjistili, že se šíření zhoubné nemoci zastavilo a můj stav vykazuje dokonce mírné zlepšení. Tělo začalo tvrdě bojovat a nemoc nakonec porazilo. Už je tomu pět let. Dočkala jsem se nejen svého syna, jeho ženy a vnuka, ale ještě vnučky, která, jak všichni tvrdí, je celá po mně!

Libuše B. (71), Opava.

reklama
reklama

Komentáře