Můj kousek štěstí

Horští díblíci mi ukázali cestu

Tomu místu se říká Klácelka, v  pískovcových skalách jsou tu vytesáni malí skřítci. Vyvedli mě z lesa, když jsem v těchto místech zabloudila?.

Byla jsem dlouhodobě nemocná a kdesi jsem si přečetla, že pískovcové skály působí na lidské zdraví blahodárně. Hned jsem se do takových míst vypravila, abych načerpala novou energii a podpořila své uzdravení. V duchu rad jsem chodila skalami na procházky, a hledala kamínky. Nosila jsem si je do pensionu jako léčivé amulety a přikládala každý den na tělo, pohrávala si s nimi v ruce, a druhý den je zahrabala do země. A šla si pro jiný pískovcový kámen, který ze mě bude vysávat nemoc. Tehdy jsem netušila, že je tohle místo u Liběchova zvláštní tím, že je zde ve skalách vytesáno mnoho různých postav, obličejů a dokonce malých horských skřítků.

Přišla jsem na ně náhodou.

Na svých procházkách jsem zabloudila, už se připozdívalo a já se nemohla ze spleti cestiček vymotat. Tma přišla rychle Je neuvěřitelné, jak rychle se začne v lese stmívat. V duchu jsem se smiřovala s tím, že budu muset ve skalách přespat. Hledala jsem nějakou jeskyňku nebo převis na bezpečném místě, aby se po mně v noci nepřehnalo stádo divokých prasat. Jak jsem se tak šplhala do výšky, a hledala vhodné místo, najednou jsem uviděla toho malého diblíka. Zíral na mě ze skály, jako by se od ní chtěl odpoutat. Čím víc jsem se na něho dívala, tím více se mi zdálo, že to není studený kámen. Popošla jsem, a malý mužík se na mě díval stejně upřeně. Šla jsem ještě dál, a pocit, že se dívá za mnou, mě neopustil. Až jsem se ho začala bát. Jak jsem couvala, narazila jsem na skálu. Když jsem se otočila, zblízka do tváře se na mě šklebil pidimužík druhý. Vyjekla jsem a noha mi uklouzla. Jak jsem se skoulela po svahu níž, viděla jsem hned několik dalších. Vyskočila jsem na nohy a co mi síly stačily, šplhala jsem a bylo mi jedno, kam. Měla jsem pocit, že je za sebou slyším...

Bála jsem se ohlédnout

Netroufala jsem se pohlédnout za sebe. Slyšela jsem za sebou dusot mnoha nohou a tlumené chichotání. Děsila jsem se. Až vylezu na samý vrchol skály, kam uteču pak? Pokud přežiju do rána, budou mě muset sundat vrtulníkem. Lapala jsem po dechu a v tom omámení a téměř ve tmě jsem najednou viděla světélko. Jako v pohádce. A vedle něho další a další. Sebrala jsem všechny síly a vydrápala se na vrchol. A tam? Velké překvapení! Na vrcholu skály byla rozlehlá louka. A na jejím konci několik chaloupek. Doklopýtala jsem k prvnímu obydlí a klepala na dveře. Měla jsem štěstí, chalupáři byli doma. Lidé tam byli tak hodní, že mě dovezli autem až k pensionu. Byl pěkně daleko. Dodnes nevím, jak se mi podařilo takový kus cesty uběhnout. Se skřítky v zádech jsem nejspíš překonala svůj životní rekord. Ať už za mnou tehdy běžel kdokoliv, byla jsem vděčná, že jsem nemusela nocovat v lese. Tu noc jsem spala jako dudek, a když jsem se po osmnácti hodinách probudila, cítila jsem se jako znovuzrozená. Od té chvíle jsem se moje zdraví začalo utěšeně lepšit.

Marcela (53), Příbramsko.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden