Hřbitov nás měl ve své moci

Od začátku cesty se děly zvláštní věci. Bloudily jsme kolem starého opuštěného hřbitova a nedokázaly se zorientovat. Ať jsme vyrazily kamkoliv, zase jsme se vrátily.

S mladší sestrou Zdenou a její dcerou Anetou jsme se vracely z víkendu domů. Byly jsme na chalupě Zdenčiny kamarádky na jižní Moravě. Vyrazily jsme v neděli v podvečer. Domů jsme to měly přes sto kilometrů.

Po dvaceti kilometrech nás čekala objížďka, a protože jsme ten kraj a okolí skoro vůbec neznaly, samozřejmě jsme se ztratily. Zničehonic jsme se ocitly na polní cestě. Cesta byla velmi úzká, takže se na ní nedalo ani obrátit.

Situace začala být zoufalá. Jediným naším štěstím bylo, že jsme měly dostatek paliva. Tím pádem nehrozilo, že bychom skončily s prázdnou nádrží uprostřed lesa. Ujely jsme asi dva kilometry, když jsme v dálce uviděly světla.

„Domek na samotě,“ zajásaly jsme. „Zajedeme tam a zeptáme se na cestu,“ rozhodla sestra a sešlápla plyn. Zastavily jsme u krajnice a vystoupily z vozu. Obcházely jsme plot dokola, ale nikoho v domě, ani na zahradě jsme nezahlédly.

Vyděsil nás lesní mužík

Už jsme nasedaly do auta, když si neteř Aneta všimla postavy, která šla přes louku. Čím blíž ta bytost byla, tím více připomínala lesního démona hejkala. Sestra na něj zamávala a dotyčný zamířil přímo k nám.

Jakmile jsem zahlédla jeho obličej, zamrazilo mě v zádech. Jeho obličej byl děsivý. Měl velké vykulené oči, křivé zuby a kolem hlavy rozcuchané vlasy. Aneta vyjíkla strachem a sestra ani nedutala. Já jsem se přemohla k tomu, abych na tváři vykouzlila úsměv, a s mapou v ruce jsem se muže začala vyptávat na cestu.

Dotyčný vesnici dobře znal a věděl i o jedné bezva zkratce. Vytáhla jsem z kabelky notes a začala si dělat poznámky. O pár minut později jsme opět vyrazily na cestu.

Propadla jsem se do hrobu

Nevím, zda si muž cesty popletl, nebo zda jsem si já špatně napsala trasu, ale po pár minutách jízdy jsme dojely ke staré pobořené hřbitovní zdi. Aneta začínala strachy popotahovat, a tak zatímco ji sestra utěšovala, já jsem vystoupila z auta, abych se rozhlédla po okolí.

Šla jsem podél hřbitovní zdi a nekoukala se pod nohy. Země pode mnou zničehonic povolila a já se propadla do starého hrobu. Cítila jsem, jak mi cosi prasklo pod nohama. Musela to být rakev. Vydrápala jsem se ven a běžela zpátky do auta. Rozjely jsme se a modlily se, abychom konečně našly správnou cestu.

Vyvedl nás z bludiště

Začínalo se stmívat. Na obloze se objevil měsíc. Měl zvláštní modrobílou barvu. Doufala jsem, že narazíme na nějakou větší cestu, jenže jsem se zase ocitly u hřbitovní zdi. A u ní stál hejkal.

Sestra dupla na plyn, a když jsme dojely na rozcestí, dala se na opačnou cestu. Po pár set metrech se před námi znovu objevila ta zatracená zeď. Bylo to hororové. V tu chvíli se před autem objevil muž. Byl to místní hajný.

Slovo dalo slovo, nasedl k nám do auta a navigoval nás. Najely jsme na nenápadnou cestu, kterou jsem v té tmě neviděly a konečně jsme se z toho začarovaného místa kolem hřbitova vymotaly.

Radka U. (41), Olomouc

reklama
reklama

Komentáře