Hrůzné setkání v rozvalinách

Chtěla jsem si zkrátit cestu přes les. Déšť mě vehnal do opuštěného stavení. Nebyla jsem však sama, kdo se tam před nečasem ukryl.

Nebylo to poprvé, co jsem si krátila cestu přes opuštěnou samotu ve chvíli, kdy mi ujel autobus. Většina z místních to tak dělala, a to nejen ve dne, ale i v noci. Pro ty, kdo cestu znají, to není nebezpečné.

Dobře známá zkratka

Než jsem vyšlapala strmý sráz k lesu, byla už téměř tma. Po nebi se proháněly cáry mraků, hvězdy tu a tam vysvitly a měsíc se blížil k úplňku. Jeho světlo osvětlovalo celou krajinu. Z opuštěného statku byl překrásný výhled. Zastavila jsem se a chvíli se kochala pohledem na světla naší vesnice. Stačilo jen sešplhat kopec, a byla jsem doma.

Oči mu svítily ze tmy

Do ticha se náhle ozvalo zahoukání sýčka. Bydlel nejspíš v nedaleké zřícenině. Vítr, který se proháněl po kopci, přihnal najednou déšť a já se musela ukrýt do rozvalin. Vběhla jsem dovnitř a přímo proti mně se z tmavého kouta domu rozsvítily dva žhavé uhlíky a do ticha se ozvalo hrůzné zavrčení. Velký pes! Pomyslela jsem si. Zaštrachala jsem v tašce. Byl tam nákup. Vytáhla jsem špekáček, co jsem koupila, a hodila ho pár metrů před sebe. Pak jsem pomalu začala couvat ven. Zvíře se přiblížilo. Přestávalo pršet a vyšel zase měsíc. Nemohla jsem uvěřit svým očím! Ve svitu měsíce jsem viděla, že to zvíře není pes, ale vlk.

Utekl pryč

Nedokázala jsem od něho odtrhnout oči. Stála jsem jako přikovaná na místě. Tomu nikdo neuvěří, říkala jsem si, až budu vyprávět, že jsem viděla živého vlka u naší vesnice. Dívali jsme se vzájemně do očí, a já mu pak hodila další párek. Vlk se náhle otočil a rozběhl se pobořenou zdí pryč. A já rychle vyrazila k domovu.

Myslivec měl stejný zážitek

Jak jsem tušila, nikdo z vesnice ani doma mi nevěřil, že jsem potkala vlka. Dlouho si ze mě dělala celá vesnice legrácky. Vlci totiž u nás, jak se všeobecně vědělo, nežijí. Tak tomu bylo celé tři roky, než jsem se konečně dočkala. To ráno se vrátil z lesa místní myslivec a s nadšením vyprávěl, jak sledoval na posedu nedaleko pobořeného statku vlčata. Měsíc svítil jasně a byl u nich tak blízko, že se nemohl splést. Ani myslivci ale místní nevěřili, vysvětlili si jeho zážitek tím, že se nadral, a kdo ví, co viděl.

A vtípkům byl konec!

Bylo pro mě, a hlavně pro myslivce, velké zadostiučinění, když se pak o několik týdnů později v médiích objevila zpráva, že se do našich lesů vlci vrátili. Od té doby se nám dvěma u nás na vesnici už nikdo neposmíval.

Kateřina D. (60), Prachatice

reklama

Komentáře

reklama