Herec s nezaměnitelným hlasem, charismatem a talentem, díky němuž je častým hostem nejen na divadelních jevištích, ale v posledních letech je také nezřídka vídán v nejrůznějších televizních seriálech, kde ztvárňuje postavy, které divákům většinou utkví v paměti. Za všechny jmenujme třeba majora Jardu Racka v Policii Modrava. Ačkoliv se vyučil kuchařem, nechybělo mnoho a skončil v diplomatických službách.
Po celé čtvrtstoletí byl oporou Městského divadla ve Zlíně a teprve v padesáti letech učinil odvážný krok a natrvalo přesídli do Prahy. Prý za to mohl tehdejší ředitel divadla Pod Palmovkou Petr Kracík, který mu prý do telefonu řekl: „Dědky můžeš hrát i v Praze.“ A Dušan se dlouho nerozmýšlel. Letos se objevil jako další host prvních letošních Hovorů W v pražském Radiocafé, kam si jej pozvali jeho stálí protagonisté Jiří Werich Petrášek, Pavel Mészáros a pianista Karel Štolba a jejichž mediálním partnerem jsou i vybrané tituly našeho vydavatelství.
„Pro mě to je takové zvláštní setkání“, prozradil hned v úvodu talk show Jiří Werich Petrášek. „Protože já se dneska na jednom pódiu setkávám se svým vlastním vrahem! S Dušanem jsme se totiž potkali při natáčení jedné z epizod seriálu Kriminálka Anděl. Tam jsem hrál starého kovaného komunistu, estébáka a udavače, který navíc pošilhával po mladých chlapcích, no prostě byl jsem tam za pěkného hajzla. No a Dušan mi to nakonec všechno spočítal a majznul mě po šišce bustou Felixe Edmundoviče Dzeržinského.“
Na téma, zda jsou role, které má rád a které ne, zavzpomínal na svůj slavný film Tři tygři ve filmu: JACKPOT, kde ztvárnil postavu mafiánského bosse: „Když jsme pak se Zuzanou Krónerovou odjeli do Vancouveru, setkávali jsme se emigranty, a oni byli hrozně milí a všichni nám chtěli udělat radost, takže vždycky s rozzářenýma očima nám s nadšením pustili tenhle film. Já ho tam viděl snad desetkrát. Takže tuhle roli jsem měl rád, ale teď už ji fakt nemusím.“
„Herecké vzpomínky jsou vždycky vděčným tématem jak pro posluchače, tak diváky, zvláště pokud na sebe host prozradí i něco, co se o něm zase tak moc neví,“ říká Pavel Mészáros. „O Dušanovi je sice známo, že původně vystudoval učňovskou školu v oboru kuchař, později hotelovou školu, ale málokdo ví, že tam studoval se synem Oty Pavla a že byli dokonce přátelé. Takže jsme byli rádi, že i na takovéto vzpomínání došlo.“
Dušana v dětství nepotkalo to, co mnohé herecké děti, jejichž rodiče byli také herci, takže jejich děti měly daleko větší možnost tuhle profesi jaksi „přirozeně nasáknout“. Jeho maminka totiž byla kuchařka, takže on se díky tomu pohyboval v úplně jiném prostředí. A tak byla volba celkem jasná. Ne snad proto, že by jej maminka do kuchaření nutila. „Ona vždycky říkala“, vysvětluje Dušan, „že kuchař má jednu velkou výhodu. Když je někdy opravdový hlad, kuchař se prý vždycky nějak nají. A to se mi už tenkrát zdálo docela praktické.“
Dušan Sitek patřil k nejlepším studentům v republice a díky tomu také nějaký čas získával kuchařské zkušenosti a praxi i v zahraničí. Na hotelové škole v Mariánských Lázních ovšem už poprvé „přičichl“ k divadlu, protože na škole fungoval divadelní soubor, divadelní studio malých forem a také divadlo poezie.
„No to víte“, vzpomíná Sitek s úsměvem, do školy jsem tudíž moc nechodil, naopak v divadle jsem byl jako doma a navíc jsem docela často vyhrával recitační soutěže. Takže jsem taky jednou dostal dvojku z chování za vítězství v recitační soutěži, kterou jsem absolvoval v době nemoci. Druhý den jsem pak dostal pochvalu za vítězství v recitační soutěži…“
Po škole dostal Dušan Sitek nabídku, aby šel dál studovat diplomatický protokol do Moskvy, což by se prý líbilo mamince, ale druhý den zrovna začínaly přijímací zkoušky na DAMU, takže z diplomacie sešlo a o další profesní cestě bylo rozhodnuto.
Že by se mu diplomatický protokol později pece jen hodil, poznamenal s úsměvem při vzpomínce na doslova „královskou poctu“, které se mu dostalo během práce na divadelním zpracování hry „Králova řeč“:
„To bylo opravdu nečekané. Společně s Martinem Stránským jsme dostali texty, začali zkoušet, a najednou za dva dny dorazila zpráva, že se k nám chystá delegace z Londýna, tedy přesněji že přijede princ Edward s manželkou Sofií, a že chtějí vidět naši zkoušku. A my to ještě neuměli ani číst. No nic, všechno šlo stranou, vyčlenili jsme asi tři kratší úseky, na ty jsme se vrhli, nastudovali a zaranžovali na jevišti. Když jsme si mysleli, že přijde oddech, museli jsme absolvovat asi šestihodinovou přednášku právě na téma protokolu a královské etikety, takže jsme si vtloukali do hlav kdo zdraví první a koho, kdo, jak a kdy se uklání… a samozřejmě taky jak daleko se od královského páru držet, aby nedošlo ke společenskému přešlapu. Před vlastní návštěvou ještě do sálu vlítla ochranka, takoví ti ostří hoši se sluchátky v uších, rozmístili se po sále i na jevišti, královský pár dorazil, usedl a my v rozechvění začali předvádět to, co jsme se za dva dny narychlo naučili. Když jsme skončili, princ s chotí – protokol neprotokol – se zvedli, přišli za námi na jeviště a před zraky nešťastné ochranky nám úplně zblízka a naprosto civilně děkovali. Pak nás dokonce pozvali na recepci na velvyslanectví, takže to dodnes považuji za čest“.
