Svatba není zárukou štěstí. Dlouholetý vztah Ivy Janžurové (77) a Stanislava Remundy (+84) se nikdy nepřehoupl do fáze manželství, ale vydržel jim až do partnerovy smrti.
Už příchod oblíbené herečky Ivy Janžurové (77) na svět byl jako vystřižený z nějakého dramatu. Maminka tehdy prý vstala z postele a šla si uvařit heřmánkový čaj. Uprostřed kuchyně pocítila silný tlak, zůstala stát a volala na tatínka. „Narodila jsem se mu přímo do rukou,“ prozradila Iva. „Pospíchala jsem na svět. Možná jsem věděla, že jsem se taky vůbec nemusela narodit, protože rodiče o této variantě velmi vážně uvažovali. Měli už dva syny a mamince bylo čtyřicet. Ale co kdyby se náhodou narodila holčička?“
Role od ní odrazovaly muže!
Oba rodiče Ivy Janžurové byli učiteli. To skýtalo i určité nevýhody, protože jejich přísnost a opatrnost bránily budoucí herečce v rozletu. „Naučila jsem se neříkat některé věci nahlas, aby mi nebyly zakázané, a přenášela si je do svého vnitřního světa,“ vzpomínala Iva. Výhodou naopak bylo mít starší bratry. „Dávali mi jistotu životní zkušenosti a sváděli mě ke klučičím hrám,“ uvedla herečka. „Dali mi do vínku radost z legrace. A spolu s ní i lačnost vzbuzovat svým chováním a později i hraním v lidech smích. “ Neodradilo jí ani to, když jí jeden z bratrů řekl, že se nemůže stát herečkou, protože není moc hezká. „Snad jsem někde v skrytu tušila, že to není to nejdůležitější,“ konstatovala Iva. Problémy ve vztazích žen a mužů viděla už na svých rodičích. Maminka jí prý jednou řekla, že občas litovala, že si tatínka vzala – ale když se podívala na své děti, byla ráda, protože s jiným člověkem by takové neměla. Poté, co úspěšně vystudovala vytouženou DAMU a její kariéra se začala zdárně rozvíjet, zbývalo Ivě vyřešit jedinou věc: životního partnera. Nebylo to vůbec snadné, i s ohledem na role, ve kterých hrála. Působila v nich trochu bláznivě, trochu divoce a temperamentně. Vůči takovým ženám bývají muži dost opatrní.
Rozvod jí navždy odradil od manželství!
Láska přichází často v nečekaných situacích. V dramatických chvílích roku 1968 se seriál Píseň pro Rudolfa III. natáčel i tam, kde už stály tanky vojsk okupačních armád. Iva v seriálu hrála, Jan Eisner (84) na něm pracoval jako kameraman. Sblížili se a šestadvacetiletá herečka později přiznala, co jí vedlo k následné svatbě – měla pocit, že už má na vdávání ty nejlepší roky. Konala se tedy svatba, i když už před ní Ivu její nastávající zklamal. Byl zvyklý vést bohémský život a ukázalo se, že manželství pro něho nic neznamenalo. Přesto si ho Iva vzala. „Nejhezčí z prvního manželství byla právě ta svatba,“ konstatovala. Jedním z nezvaných a nečekaných hostů na svatbě byl herec a režisér Stanislav Remunda (+84), kterého Iva už pracovně znala. „Nikdy mi neprozradil, proč a jak se tam dostal. Bez jakýchkoliv rozpaků si sedl mezi hosty a zjevil mi budoucnost,“ uvedla v jednom rozhovoru. Stanislav byl rozvedený, prožil manželství s herečkou Blankou Vikusovou (+86). Dvojici pak sblížily společné divadelní zájezdy. Vztah s Janem se Ivě brzy rozpadl a ona z toho byla nešťastná. Rozvodové řízení bylo ponižující. Jak Iva, tak její manžel museli vůči sobě předstírat větší odpor a nenávist, než jaké ve skutečnosti cítili. To byl jeden z důvodů, proč od té doby Iva odmítla o jakémkoliv dalším oficiálním svazku třeba jen uvažovat.
Spletli si ho s jiným hercem!
Spojení Ivy Janžurové a Stanislava Remundy lidé nedávali moc šancí. „Přiznávám, že rozum hrál v případě tohoto životního vztahu významnou roli,“ konstatovala herečka. „Slávek o mě dlouho usiloval a já se odhodlala až ve chvíli, kdy jsem prožívala krizi z nepovedeného manželství. Byla jsem oslabená, pro něho příhodná a snadná kořist.“ Přiznala, že v páru byla ona tím, kdo zpočátku miloval méně, ovšem jak šel čas, z této pozice ustoupila. Ve své knize vzpomínek mimo jiné Iva napsala, jak vznikla jedna nepravdivá fáma. Ve své době byl Stanislav podobný herci Lubomíru Lipskému (+92). Když přijela s partnerem na chalupu, místní obyvatelky prý křičely: „Ona je tam s Lipským, přijeli spolu v autě!“ Pár spolu měl dvě dcery, ale ani tato skutečnost Ivu nepřesvědčila, aby se znovu vdala. Jejich vztah ale vydržel až do Stanislavovy smrti a trval desítky let. Iva o něm uvedla: „Aniž si to ženská uvědomuje, tak při pátrání po člověku, se kterým by chtěla žít, hledá někoho, koho si váží, kdo vzbuzuje autoritu. Takoví muži jsou přitažliví, ale zároveň často mají vlastnosti, které tu přitažlivost ruší. Mně se podařilo najít muže, kterého si vážit můžu. On mě totiž pořád dál postupně překvapoval.“ Svého životního partnera přirovnala k velkému domu s mnoha komnatami, ve kterém začala bydlet a objevovala jeho zprvu skrytá pěkná tajemství.
Chtěla u něho být až do konce!
Tragédie přišla nečekaně jednoho dne, když spolu Iva a Stanislav jeli v autě. „Řídila jsem, když muže postihla mozková příhoda. Odvezli ho vrtulníkem do nemocnice v Českých Budějovicích,“ popisovala Iva. „Jela jsem za ním autem a celou cestu plakala. Strašně moc jsem ho nechtěla ztratit. Uvědomila jsem si, jak jsem se stala rovnocenným článkem našeho páru a že ho miluji stejně jako on mne, že jsme naplněni stejným citem. Strašně jsem o jeho bytost nechtěla přijít.“ Stanislav tehdy přežil, ale jeho stav vyžadoval stálý dohled, takže Iva odmítala role a omezila své herecké i společenské aktivity. Přála si být mu nablízku, kdyby došlo k nejhoršímu. Ve chvíli, kdy k tomu došlo, byla herečka skutečně u něho a držela ho do posledního výdechu za ruku. Protože Stanislav po celý život opakoval, že nesnáší pohřby a přál si, aby se jeho úmrtí obešlo bez obřadu, došlo k rozloučení jen v úzkém rodinném kruhu. Ze srdce Ivy ale otec jejích dcer a muž, se kterým spojila podstatnou část svého života, neodejde nikdy!
Z trucovité pomsty se stala užitečná věc!
Bývá běžným zvykem, že životní partneři spolu sdílejí i ložnici. Nejprve to tak fungovalo i Ivě se Stanislavem. Při jedné hádce ovšem herečka svému osudovému muži rozbourala postel a dala jí do jiného pokoje. Krok, který měl vést až k vystěhování, se ukázal být velmi praktickým. „Od té doby jsme si uhájili každý svoji ložnici,“ přiznala Iva. „Považovali jsme to za ideální. Jindy usínám, jindy si chci číst, učím se ráda v posteli. Chodili jsme k sobě na zálety,“ líčila výhody oddělených lůžek.
