Jeho osudovou ženou je krásná Klára, kterou sužuje závažné psychické onemocnění.

Talentovaný Ivan Trojan (53) v dětství nechtěl být hercem. Držitel šesti Českých lvů byl posedlý sportem. Zamiloval se do basketbalu, absolvoval sportovní gymnázium a uvažoval o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Zvítězilo ale herectví. Kdo by se divil, tatínek Ladislav Trojan (85) je hercem, bratr Ondřej Trojan (58) si zvolil kariéru režiséra a producenta. V době vojenské služby byl pražský rodák přeložen do Humenného, protože podepsal petici za propuštění Václava Havla (†75) z vězení a pak i Několik vět. Začínal v Realistickém divadle a přes Divadlo na Vinohradech se dostal do Dejvického divadla, kde září dodnes. Nezapomenutelný byl ve snímcích Samotáři, Václav či Ve stínu. Jeho osudovou ženou je Klára Trojanová (46). Ivan často přemýšlí, jak jí ulehčit život. Klára totiž trpí depresemi.

Nafoukaný panák

Řečeno Klářinými slovy, Ivan jí připadal jako nafoukaný panáček. Tehdy jí bylo dvacet, studovala herectví, ze všeho měla legraci. Starší Ivan bral hereckou práci velmi vážně. Kláře bylo jasné, že je Ivan precizní a že vyžaduje ode všech stoprocentní nasazení. Se spolužáky to občas trochu odbývali, a to pak bylo zle. Ivan se rozčílil. Klára obracela oči v sloup, proč ten Trojan zase už dělá dusno.

Slavná rodina

Brzy nato spolu začali chodit. Klářini předkové zakládali Švandovo divadlo na pražském Smíchově. Už jako dívence jí blízcí říkali, že by se měla živit herectvím, zejména kvůli těm okouzlujícím tmavým očím. Přesto měla pocit, že si není jista, zda je pro ni herecká dráha to pravé. Zato její budoucí muž v té době už pro herectví hořel jako pochodeň. Poznali se při zkoušení Snu noci svatojánské na Letních shakespearovských slavnostech. Tehdejší studentce Kláře připadalo, že si Ivan hraje na důležitého. Paradoxní je, že jemu zas naopak ona připomínala pyšnou princeznu, která nosí nos nahoru. Ale pak se stala taková zvláštní věc. Ivan na Kláru mrkl! Klára sebou trhla a řekla si, že tak nadutý asi není, když takhle mile mrká. A bylo to!

Pod čepec

Znali se jen třičtvrtě roku, když se Ivan Kláry zeptal, zda by se za něho nechtěla provdat. Vytřeštila oči! Byla velmi mladá, o svatbě ani v nejmenším neuvažovala. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ale protože byla bláznivě zamilovaná, kývla. Do týdne se konala svatba. Tajná. Nic nenasvědčovalo tomu, že idyla jednou skončí a promění se v očistec. Všechno bylo zalité sluncem. Ivan měl po boku nádhernou štíhlou tmavovlasou dívku, kterou mu muži ze širokého okolí záviděli. Kdo mohl vědět, jak ji nevyléčitelná choroba změní? Že z ní udělá jen stín dřívější životem kypící mladé ženy? Zlá nemoc na sebe ale nechala čekat, ozvala se až po narození prvních dvou dětí. Potomků Trojanovi nemají právě málo, narodili se jim hned čtyři synové. „Rodina je pro mě naprosto zásadní, kdybych ji neměla, asi bych tu už nebyla,“ přiznala Klára, jejímž životním štěstím je právě její muž. V nejtěžších chvílích ji vždy spolehlivě podržel.

Krutá diagnóza

Temné nálady způsobily, že Klára jednu dobu téměř nejedla. Zhubla na méně než padesát kilo. Kdysi temperamentní brunetka sršící energií se ztrácela před očima. Neměla o nic zájem, cítila se unavená, sebemenší maličkost ji rozlítostnila anebo neúměrně rozčílila. Zničehonic se dostavovaly záchvaty pláče. Psychiatr stanovil diagnózu: klinická deprese. Brala silná antidepresiva a vůlí překonávala celodenní ospalost. Jela na procházku s kočárkem a únavou jí padala hlava. Nad vodou ji drželo pomyšlení, že ať se stane cokoli, její muž bude stát při ní. Bojovala s nemocí jako lvice. Oba se smířili s tím, že deprese je součástí jejího života, a tak se musí s touto nevyléčitelnou poruchou naučit žít. .