Nějaký čas jsem si myslela, že by vztah s Pavlem mohl mít perspektivu. Ale žije se svou matkou, která potřebuje stále více péče. Tu jsem jí v posledních měsících poskytovala hlavně já.
Po rozvodu jsem dlouho nechtěla žádného chlapa ani vidět. Ani jsem na nějaké schůzky neměla čas, syn mě potřeboval víc. Zůstala jsem s ním sama v malém bytě a měla jsem se co otáčet, abychom vyšli, ačkoli alimenty mi bývalý muž posílal pravidelně.
Pracuji jako zdravotní sestra na středisku a musela jsem skloubit péči o dítě s prací. Ale zvládla jsem to, syn dospěl, odstěhoval se a najednou už mě tolik nepotřeboval.
Zajímal se o mě
Začalo mi být samotné smutno, a tak jsem si řekla, že by přece jen nebylo špatné mít vedle sebe někoho, s kým bych se mohla smát a o koho se opřít v těžkých chvílích. Zkusila jsem seznamku a absolvovala několik seznamovacích zkušeností, některé byly dost otřesné. Už jsem to chtěla vzdát, ale sešla jsem se ještě s Pavlem.
Už na první schůzce působil sympaticky a seriózně, byl přitažlivý, vtipný a upravený. Řekl mi, že je rozvedený, žena od něho odešla, protože nemohl mít děti. To mně nevadilo, ve svém věku už jsem žádné další děti neplánovala. Měl práci a bydlel ve vlastním domě.
Hned od začátku se zajímal i o moji práci, se zájmem se vyptával, kde pracuji, kde jsem pracovala dřív a co teď přesně dělám. Zajímal ho každý detail, a já se ráda rozpovídala, svou práci mám ráda. Ještě několikrát jsme se sešli, byli jsme na pár společných procházkách a schůzkách v kavárně a brzy bylo jasné, že o sebe máme zájem.
Randili jsme takhle asi půl roku, zase jsem se měla na co těšit a zdálo se, že vše je na dobré cestě. Až pak mi teprve Pavel řekl, že ve svém domě nebydlí sám. V přízemí žije jeho maminka, která je po mozkové příhodě částečně ochrnutá, ale do jisté míry stále soběstačná.
Úkoly se náhle začaly kupit
Říkal, že k ní dochází pečovatelka i rehabilitační sestra, obědy a večeře jí vozí sociální služba. Všechno to ale dost leze do peněz. Nákupy, praní a podobné věci samozřejmě obstarává Pavel. Sice jsem se trochu podivila, že o matce nemluvil dřív, ale přišlo mi moc hezké, jak se o ni stará i jak o ní mluví.
Brala jsem to jako další součást jeho dobrého charakteru, a když mi navrhl, že bych se s ní měla poznat, okamžitě jsem souhlasila. Jeho matka sice chodila s chodítkem, mentálně však byla naprosto v pořádku, byla to vzdělaná a bystrá dáma, a i přes svůj handicap a věk budila respekt.
Hezky jsme si spolu popovídaly a během pár týdnů docela sblížily. Začala jsem s Pavlovou matkou občas rehabilitovat, protože jsem dříve pracovala jako sestra na ortopedii. S Pavlem nám to taky klapalo, a tak když mi po dalším asi půlroce nabídl, zda bych se k němu nechtěla přestěhovat, souhlasila jsem.
Jenže brzy jsem začala trávit daleko víc času se starou paní než s Pavlem. Ten postupně odřekl rehabilitační sestru i sociální služby s tím, že se o tohle přece mohu lehce postarat já sama.
Bezplatná domácí péče
Vařila jsem pro tři, třikrát týdně jsem s Pavlovou mámou cvičila, prala pro všechny, žehlila, převlékala jí postel, uklízela, nakupovala, a když jsem přišla z práce a jeho máma zrovna nic nepotřebovala, dělala jsem jí společnost, než se vrátil Pavel.
Byla jsem najednou v jednom kole a nevěděla, kam dřív. Pak se začalo stále častěji stávat, že Pavel zavolal, že se musí zdržet v práci nebo že jde s kamarády na pivo, a tak místo hezkého večera stráveného s ním jsem se s jeho matkou dívala na seriál, který mě nezajímal.
Vzepřela jsem se
Začal ve mně hlodat červík podezření, že Pavel se mnou není proto, že mě miluje, ale protože je to pro něj takhle pohodlné, a navíc ušetří. Já se o jeho matku postarám, ušetří za donášku jídla, za rehabilitace, má ve mně i „posluhovačku“… Když jsem si to takhle v hlavě srovnala, polilo mě horko.
Vzpomněla jsem si, jak se mě na první schůzce vyptával na moji práci a představila jsem si, jak si v duchu odškrtával jednotlivé body, co všechno pro jeho matku, potažmo pro něj, mohu udělat.
Jenže na druhé straně se ke mně zase dlouho choval hezky, alespoň ze začátku, občas mi přinesl květiny, platil večeře, kino a další věci. Teď už jsme ale nikde nebyli, ani nepamatuju.
Tak dost!
Rozhodla jsem se si o tom s Pavlem promluvit. Nechtěla jsem mu dávat nůž na krk, ale zdálo se mi, že potřebuju ubrat – vždyť kromě práce a péče o jeho matku už skoro nic jiného nedělám. Mám ji sice ráda, ale nehodlám ze sebe dělat jen bezplatnou ošetřovatelku.
Byla to naše první velká hádka, ale nedala jsem se, i když hrozilo, že to taky může dopadnout tak, že se rozjedeme a já se budu muset zase odstěhovat a žít dál sama. Nakonec to dopadlo dobře. Pavel si uvědomil, že mě poslední dobou vlastně jen využíval, a řekl, že mě nechce ztratit. Nakonec ustoupil. Snad nám to takhle vydrží.
Šárka (55), Opava
