Můj kousek štěstí

Jak jsem poznala, že stromy cítí

Moje známá ten statný ořech milovala a chodívala k němu každý den. Objímala ho a dokonce si s ním povídala. Po její smrti strom posmutněl a chřadl.

Bylo mi dopřáno přátelství s laskavou a moudrou ženou. Milovala přírodu, v níž nacházela v těžkých chvílích svého života útěchu a povzbuzení.Ráda mi vyprávěla o ořešáku nedaleko svého bydliště, ke kterému často chodívala a s nímž jí pojilo podivuhodné přátelství. Objímala se s ním, svěřovala se mu a prosila ho o pomoc a štěstí pro své blízké – aby žili ve schodě a lásce. Strom jí oplácel bohatou úrodou lahodných jader, která Libuška rozdávala a zpestřovala jimi stravu i ptáčkům, přilétajícím pravidelně na okno. Při jedné návštěvě, ač sama sužována bolestmi po těžké nemoci, se rozpovídala o sobě a své rodině, o zkušenostech nabytých životem i o našem přátelství.

Bylo to poslední setkání

Den po naší schůzce stará paní zemřela. Na rozloučenou jsem chtěla této ženě předat pozdrav od jejího oblíbeného stromu, který by jí jistě byl milý.

Zašla jsem tedy na místo, kde ořech podle jejích slov rostl.Nenašla jsem ho hned, a i když jsem ho později spatřila, nechtěl mě k sobě jen tak pustit. Prodírala jsem se za ním rozbitým plotem a skládkou odložených, zrezivělých věcí. Nemohla jsem pochopit, jak se k němu ta stará nemocná žena dostávala.Bylo mi jedno, že si zničím boty i šaty. Chtěla jsem s ním „mluvit“. Už na první pohled to byl obdivuhodný velikán, důstojně snášející neutěšené prostředí, které mu ale nemohlo ubrat na vznešenosti. Stála jsem u kmene a zprvu se zdráhala více se přiblížit a přitisknout se.Stromu jako by má přítomnost byla lhostejná nebo přímo nevítaná.

Byla jsem mu cizí.

Přesto jsem se po chvíli odhodlala a objala ho. Jako by se ale stáhl do sebe. V duchu jsem ho prosila o kousek větve, zda ji mohu dát jako poslední pozdrav.Reakce byla záporná. Cítila jsem svoji pošetilost – milující duše přece nepotřebují hmatatelné důkazy. Jenže já byla v tu chvíli umíněná. Chtěla jsem kus větve Natahovala jsem se po nejspodnější větvi, ale i když jsem se vydrápala na pohozené trámy, mohla jsem se jen dotknout listů.Strom stál v závětří, bylo klidné odpoledne, ale mně se přesto zdálo, že uhýbá větvemi. Zkusila jsem to znovu, povyskočila jsem - marně! Připadala jsem si směšná, bezmocná a nicotná proti tomu statnému ořechu.Nohy jsem už měla celé bolavé od rozbitých prken, na nichž jsem nejistě balancovala. Nakonec jsem se s lítostí úmyslu vzdala, i tak jsem však stromu poděkovala. Chtěla jsem aspoň jeden list předat té staré paní jako jeho pohlazení, ale přesto – nevadí... Byla jsem ráda, že jsem tě, ořechu, mohla poznat! Ani nevím jak, z očí se mi začaly řinout najednou slzy… A stalo se něco neuvěřitelného! Připadala jsem si jako v pohádce. Stalo se to právě, když se moje první slza vsákla do kořenů toho stromu.
Stojím v trávě a tu jedna z větví klesla k mé hlavě tak, že jsem mohla snadno větvičku ulomit. Děkuji, rozloučila jsem se, a pomalu odcházela. Ještě několikrát jsem se za stromem otočila. Druhý den jsem na pohřbu přiložila na Libušky hrob růži s větvičkou ořešáku.

Daniela (67), Mostecko .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden