Jak jsem zkrotila svého švagra

Příbuzné si člověk nevybírá, A to platí i o těch, jež si berete se svým protějškem. Mužův bratr se pro mě stal noční můrou.

Svého manžela jsem milovala od první chvíle, a to nejen proto, jak vypadal, ale také pro jeho dobrou duši. Byl vždycky tak ochotný a starostlivý. Jenže s jeho bratrem jsem se nemohla nikdy moc sžít.

Jako by to ani nebyli sourozenci. Už když jsme se s Jiřím poznali, zdálo se mi, že kdykoli mě jeho bratr Pepík vidí, slintá jako nenasytný pes. Postupně mé podezření sílilo, protože začal mít nemístné narážky.

Jednou mi dokonce řekl: ,,Líbo, nechtěla bys radši mě, určitě bych ti to udělal líp než ten pitomec brácha.“ Když jsem tu větu uslyšela, málem jsem se pozvracela.

Byl mi odporný

Manželovi jsem nic říct nechtěla, ale kdykoli jsme měli rodinnou sešlost, snažila jsem se z toho vykroutit. Což se mi celkem dařilo. Jirka mi pak sice vždycky říkal, že rodičům, a hlavně jeho bráchovi bylo líto, že jsem nedorazila, ale mně rozhodně ne.

Jenže jednou jsem se návštěvě vyhnout nemohla. Jirkova maminka totiž slavila šedesátiny. Tušila jsem, že budu muset odrážet zvrácené choutky oplzlého Pepy, ale pak jsem si řekla, že to budu muset zvládnout. Celý večer jsem se mu vyhýbala.

Pomohla mi tchyně

Jenže když jsem potmě mířila od venkovního grilu do domu na toaletu, v půlce cesty přes zahradu, která je rozhlehlá, mě Pepa chytil za ruku a odtáhl do zahradního domku. Zacpal mi rukou pusu a snažil se ze mě strhnout oblečení.

Bránila jsem se vší silou. Už mi docházely síly, když tu švagr vyskočil a běžel pryč. V panice jsem doběhla do domu, sebrala svoji kabelku, klíče od auta a chtěla pryč. I když jsem vypila nějaký alkohol. Najednou ale přede mnou stála tchyně.

„Nic se neboj, Libuško, já to pochopila, proč k nám nejezdíš. Nemusíš se bát, dnes bude Pepa neškodný. Bude mít starostí víc než dost sám se sebou.“ A významně ukázala lahvičku s projímadlem.

„A až sem pojedeš příště, dostane zase.“ Byla jsem tchyni vděčná, že jsem nemusela riskovat jízdu pod vlivem. I když jsem toho moc nevypila. Nakonec jsem se rozhodla, že toho parchanta krýt nebudu, a řekla Jirkovi pravdu.

Cítil se strašně, chtěl ho zbít. Krotila jsem ho, že by to k ničemu nevedlo. Dopadlo to tak, že už k rodičům raději nejezdíme, maminka s tatínkem jezdí k nám.

reklama
reklama

Komentáře