Můj kousek štěstí

Jak jsme dotančili až k oltáři

V den seznámení jsme protancovali celou noc. O dva roky později jsme se brali, to už jsme měli dceru. Byla jsem dlouho sama. Už jsem přestávala věřit, že si mě nějaký muž všimne. Bylo mi bez několika měsíců čtyřicet, a žádný nápadník na obzoru.

Už jsem málem nad tím vším udělala kříž. Cítila jsem se čím dál hůř, dokonce jsem se rozhodla navštívit psychiatra, protože jsem měla pocit, že jsem v zajetí depresí. Na to kupodivu nakonec nedošlo. Tehdy se mi ovšem budoucnost jevila jako šedá, dlouhá špinavá řeka, po které se budu léta plavit úplně opuštěná.

Ani práce mě nijak zvlášt nenaplňovala, do kolonek vyzvídajících, jaké mám zaměstnání, jsem vždy psala: úřednice. To víte, žádná velká zábava to nebyla. Kolegyně se ke mně naštěstí chovaly moc hezky, jenže neměly čas.

Jak ráda bych si vyšla po práci na kafíčko, na vínko. Ale to se poštěstilo tak jednou za dva měsíce. Protože kolegyně po práci utíkaly do škol a školek, za partnery, nakupovat, do čistírny, do opravny bot, na třídní schůzky.

A to mi ještě často říkaly: "Alice, ty se máš, že nemusíš pořád lítat jako blázen." Pokaždé jsem zesmutněla a pomyslela si: Co bych za to dala! Navenek jsem předstírala, že mi to nevadí. Zbytečně.

Vsadím se, že moje okolí dobře vědělo, že se trápím. Na otázku, proč se mi muži tak tvrdošíjně vyhýbají, jsem stále nemohla nalézt odpověď. Opravdu jsem si připadala docela hezká. Možná jsem měla o několik kilogramů a centimetrů víc, než bylo nutné, tudíž jsem nepřipomínala vílu Amálku.

.. Ale abych se jen kvůli tomu nevdala? To mi připadalo kruté. Vždyť se provdaly i spolužačky připomínající kredenc. Nemyslím to nijak zle, bylo mi to prostě jen líto. Maminka mi tvrdila, že si za to mohu jen já sama.

Prý jsem nesmyslně zahořklá, přísná, posmutnělá, a to mě dělá starší. Ještě ke všemu mi za příklad dávala mou o sedm let mladší sestru Irenu, která je úplně jiná než já. Pane bože, už jsem nedokázala poslouchat to její: "Podívej se na Irenku, ta to s chlapci umí!" Anebo: "Kdyby ses oblékala jako Irenka, už dávno jsi, holka nešťastná, pod čepcem.

" Jenže Irenka je štíhlá jako proutek, ta si minisukně sahající těsně pod zadek může dovolit. A kromě toho, já bych se v takovém příliš odvážném oblečení cítila jako nahá. A teď se naše Irenka vdávala.

Ne že bych jí to nepřála, ale tím více mi to připomnělo mou neutěšenou situaci nebohé stárnoucí ženy, která zůstane na ocet. A tak bych si bývala na sestřinu svatbu oblékla staré šedivé šaty, ve kterých jsem vypadala jako typická myš.

Plán zhatila moje maminka, která mi koupila šaty světle fialové barvy, sahající těsně pod kolena. Musím říct, že byly velmi krásné, samozřejmě že zůstaly součástí mého šatníku dodnes. Na památku. Když jsem si je v den svatebního obřadu oblékla, musela jsem sama sebe pochválit a říci si, že mi to sluší.

Svou práci odvedl i šikovný kadeřník. Svatba se konala na louce poblíž naší chaty, na Irenčině zamilovaném místě. Nikdy předtím jsem venkovní svatbu nezažila, a musím říci, že byla nádherná. Nevěsta vypadala úchvatně, louka byla plná barevného kvítí, z trávy svítily bílé hlavičky kopretin a zlaté pampelišky.

Když řekla Irenka budoucímu manželovi své něžné ano, po tvářích se mi koulely slzy. Plakala jsem nejen radostí nad sestřiným štěstím, ale také žalem nad svým smutným osudem. A pak, ještě přes slzy, jsem si všimla Ivanova svědka.

Ivan byl novomanžel naší Irenky. Jeho svědka jsem viděla poprvé v životě – a zalíbil se mi na první pohled. Vysoký, tmavovlasý, mladý, nejspíš mladší než já. Líbil se mi tolik, až jsem z toho i přestala plakat.

Svatební hostina se konala v nedaleké výletní restauraci, která měla nádhernou polohu, byla schovaná na lesní mýtince u jezírka. Pohádkové místo! Tančilo se uvnitř i na terase. Bylo nás dohromady asi dvacet.

Ve svém pesimismu jsem předpokládala, že si se svědkem vyměníme jen dvě tři zdvořilostní fráze, a tím to skončí. Překvapilo mě, že se to odehrálo úplně jinak. Jakmile kapela začala hrát a nevěsta se ženichem si odbyli povinné sólo, přišel mě poprosit o tanec.

Užasle jsem souhlasila. V duchu jsem se přesvědčovala, že pro mě přišel jen proto, že svobodných osamělých žen byl mezi svatebčany zoufalý nedostatek. Zachytila jsem maminčin pohled plný naděje. Zjevně prosila pánbíčka, aby ta její stará panna konečně sehnala chlapa.

Napadlo mě, že maminka prosí pánbíčka zbytečně. Vždyť svědek má určitě holku! Anebo – co když je ženatý? Tančili jsme na terase a přišel se na nás podívat zvědavý oranžový měsíc. Byla jasná noc plná hvězd.

Romantické melodie musel slyšet celý les. V tu dobu jsme toho jeden o druhém ještě moc nevěděli. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by byl ženatý. Vypadalo to, že si žije příjemným životem svobodného muže. Imponovalo mi, že je truhlář.

Musí být úžasné umět vyrábět nábytek. Jmenoval se Robert. Vyprávěl mi, že udělal sestře zahradní nábytek, dlouhý stůl a dvě veliké lavice. A mamince že vyrobil celou kuchyň. Modlila jsem se, aby nepřišlo na řadu vyprávění o tom, čím vylepšil příbytek přítelkyně, ale o tom se naštěstí nemluvilo.

shutterstock_217887862 (1)

Kapela hrála dlouho do noci. Ke konci jsme na terase tančili už jen my dva, ostatní odjeli anebo odešli spát, nad restaurací byly totiž i hotelové pokoje. Ale my jsme nešli spát vůbec. Když hudba utichla, sedli jsme si do proutěných křesílek a povídali si.

Byl okouzlující a byla s ním legrace. Opatrným výslechem jsem zjistila, že je o čtyři roky mladší než já. A bez závazků. Řekla jsem mu, že krásně tančí, na což odpověděl, že doufá, že jsme spolu netančili naposled.

Málem jsem během svítání umřela radostí. Do týdne se ozval. Div jsem neomdlela, jakmile v mém bytě – staropanenském, jak ho hořce nazývala maminka – konečně zazvonil tolik očekávaný telefon. Skoro jsem upadla, když jsem k němu běžela.

A skutečně jsem uslyšela jeho hlas. Že prý v té výletní restauraci, kde jsme tančili na svatbě, pořádají v sobotu další taneční večer, a zdali prý má rezervovat stůl pro dva? Srdce mi bušilo jako šílené.

Musela jsem se nejdřív zklidnit, abych nezařvala: No jistě! Nakonec jsem ze sebe dostala tiché a decentní: "Ano, budu ráda." Zbývajících několik dní jsem věnovala intenzivnímu vylepšování vzhledu a garderoby.

Navštívila jsem kadeřníka, kosmetičku, tělocvičnu a několik butiků. Myslím, že jsem nakonec opravdu zkrásněla, ale nebylo to zdaleka jen novými šaty, střevíčky a šátky. Bylo to štěstím. Chodili jsme tančit pravidelně.

Zamilovala jsem se jako dívenka ze základní školy. Jen jsem se strašně bála, aby nám naše štěstí nic nepokazilo. Kvlůli tomu jsem se i budila ze spaní. Po třech měsících jsem se nastěhovala k němu, měl větší byt.

Pak ovšem přišlo to, čeho jsem se bála. Byla jsem pozvaná na seznamovací oběd k jeho rodičům. Moji rodiče už Roberta docela dobře znali, já měla projít tím děsivým testem poprvé. Jeho matka měla bohužel na obličeji napsáno, že s tím, co se děje, nesouhlasí.

Pochopila jsem, že se jí nelíbí, že jsem starší. Zkrátka že se jí nelíbím. Z návštěvy jsem odcházela jako opařená. Říkala jsem si, že je to konec, že s tchyní nikdy nenaleznu společnou řeč. Situace se vyřešila překvapivě rychle.

Otěhotněla jsem. A budoucí babička se mohla zbláznit radostí... .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden