Jak jsme přespali ve staré myslivně

V lese nás přepadla bouřka. Marně jsme hledali místo, kde se schovat. Až jsme uviděli světýlko. Našli jsme dům, ve kterém ale nikdo nebyl.

Bylo mi něco přes dvacet a s Vojtou, mým budoucím manželem, jsem chodila pár měsíců. Rádi jsme poznávali kouty naší vlasti. Neměli jsme problém jít pěšky s batohem a přespat pod širákem.

Tehdy jsme si naplánovali cestu do Beskyd. S nadšením jsme tam obdivovali krásnou přírodu, když se jednoho dne najednou setmělo a v dálce zahřmělo.

Konečně v suchu!

Vítr ohýbal větve, tmu občas proťal blesk. I Vojta měl strach. „Jé, podívej,“ najednou vykřikl, „Tamhle je světlo!“ Les se před námi rozestoupil a my spatřili myslivnu. U vchodu na nás začaly padat první kapky. „Zaklepu, třeba nás nechají přespat,“ řekla jsem.

Když nikdo na naše klepání nereagoval, zkusil Vojta vzít za kliku. „Je otevřeno!“ řekl překvapeně. „Haló, je tu někdo?“ Vyhrabala jsem z batohu baterku. Světlo ozářilo místnost. Posadili jsme se na lavici. V tu chvíli se spustil prudký liják. Unavení jsme usnuli a ráno vyrazili před svítáním.

Jen rozvaliny

V nejbližší vesnici jsme se vrhli do malého obchodu na návsi. Prodavačka se s námi dala do řeči: „Ta včerejší bouřka byla hrozná. Celou noc jsme byli potmě,“ vyprávěla. – „My jsme taky rádi, že jsme mohli zůstat v té staré myslivně,“ řekl Vojta.

Žena se na nás pátravě podívala. „V jaké myslivně?“ Popsali jsme jí, odkud jsme přišli. „Pokud myslíte tu myslivnu pod skálou, tak ta vyhořela před čtyřiceti lety. Udeřil do ní blesk, jsou tam jen polorozpadlé zdi.“ Nedalo nám to a vyrazili jsme k místu zpátky.

Našli jsme ale skutečně jen polorozpadlé stavení. Všechno jsme tam prolezli a nikdy jsme nepochopili, jak se nám ty rozvaliny mohly ve tmě jevit jako normální dům a kde jsme vlastně v suchu přespali.

Mirka (59), Příbram

reklama
reklama

Komentáře