O skále nad naší vískou se od nepaměti říká, že v ní ukryli zlato loupeživí rytíři. S manželem jsme se tam vydali o svatojánské noci. Bludičky nás málem utopily.
S Jardou jsme posedlí hledáním pokladů.Už před mnoha lety jsme si pořídili detektor kovů a s ním obcházíme dávná bojiště, zříceniny a další místa, kde by se mohly poklady skrývat. Dá se říct, že se to stalo neodmyslitelnou součástí našeho života.Občas něco najdeme, jsou to většinou ale zbraně nebo jejich torza, občas nějaká ta mince, nic velkého. Naši skálu jsme prolezli několikrát, podle legend právě v ní ukryli loupeživí rytíři z nedalekého hradu své naloupené poklady.Nic jsme nenašli. Před pěti lety se ale stalo něco, co náš zájem znovu probudilo.
Berta je viděla
Bylo to na sv. Jana, když naše místní drbna vyrazila o půlnoci na bylinky. Protože se musí sbírat na devíti různých místech, tak se zatoulala až ke skále.Noc byla jasná a ona najednou viděla poletovat světélka. Svatojánské mušky, řekla si. Jenže jak tak sbírala, najednou slyší za sebou tenký hlas, jak na ní volá jménem. Otočila se a kouká, že se vedle ní vznáší průsvitná bytost, která světélkuje.A z trhliny ve skále vylézá druhá... Berta nečekala a utíkala pryč.. Zastavila se až doma a všem o svém zážitku vyprávěla. Druhý den nás dovedla k místu, kde viděla ve skále otvor. Nic takového tam ale nebylo.To bude zaručeně to místo, kde je poklad. Řekli jsme si s Jardou. A následující rok vyrazili už za světla.
Zlomyslná světýlka
Svatojánské mušky se objevily hned po setmění. Až do půlnoci se nic nedělo. Slyšeli jsme odbíjet náš kostelík, seděli vedle sebe a zírali na místo, kde se měla skála otevřít.Světélka se v tom místě srocovala, až se zdálo, že létají skutečně do nějakého otvoru. Vyrazili jsme. Museli jsme šplhat po kamenech, abychom se k místu dostali. Najednou jsem ztratila rovnováhu, jako by do mě někdo strčil, a sklouzla po kameni.Zem se mi propadla pod nohama. Marně jsem se snažila něčeho zachytit. Jarda musel vynaložit velké úsilí, aby mě zachytil a vytáhl. Jako by ho nějaká síla strkala do té bažiny za mnou. Když jsme byli konečně na pevné zemi, oddychli jsme si.Lézt po kamenech jsme se už znovu neodvážili. Vrátili jsme se domů s nepořízenou. Když jsme se na místo přišli podívat druhý den, nikde jsme žádnou tůň ani nic podobného nenašli. Všude byly jen samé kameny.
Helena (47), Kadaňsko .
