Někteří moji starší kamarádi nesli odchod na odpočinek těžko. Já ne. Celý život jsem dělal řidiče autobusu a to rozhodně není snadná práce. Navíc mi bylo jasné, že se nudit nebudu. Domek a zahrádka, dílna, taky aby mi zbyl nějaký ten čas na ryby. Jiní se báli, já jsem se těšil. Taky to byla šance vidět častěji vnoučata. Dcera bydlí s manželem a dvěma rošťáky dost daleko od nás. Právě kvůli tomu jsme k nim nejezdili tak často, jak by se nám chtělo. Je celkem běžné, že se sny neplní. Mně se ten o užívání důchodu splnil. Pustil jsem se do toho, co jsem si naplánoval a byl jsem víc než spokojený. Eliška, moje manželka, nad tím vrtěla hlavou. „Já tě nechápu. To ti to nechybí? Dřív jsi byl celý den mezi lidmi a teď jsi tu zahrabaný jako poustevník.“
Manželka se důchodu bála
Čas se zastavit nedá. Už jsem byl zaběhnutý ve své roli důchodce, když se ke mně Eliška přidala. Loučení ve škole bylo dojemné, myslím, že pár slziček ukáplo i dětem. I když si hodně lidí myslí, že dnešní mladí jsou sobečtí spratci, mou ženu měly děti prostě rády. Prvních několik dní, co byla doma, se hlavně dívala na televizi a četla. Nechal jsem ji, nechtěl jsem jí organizovat život. Ono to konec konců nějaký čas trvá, než člověk přivykne změně. A taky jsem měl dost své práce. Zkrátka jsem doufal, že se s tím nějak vypořádá. Netrvalo dlouho, a všechno se změnilo. Toho jsem si nemohl nevšimnout. Eliška od rána do večera uklízela. Nakonec si ale všechno sedlo. Eliška skoncovala s bláznivým uklízením a vrátila se k normálnímu chodu domácnosti. Bohužel mi nedošlo, že vlastně už nežijeme spolu, ale vedle sebe. Nebo jsem to možná bral jako něco normálního, co se prostě v životě stává.
O domácnost jsem se nestaral
Pokud jde o domácnost, byla to vždycky Eliška, kdo se staral. Na mě byly opravy, vylepšování, většina práce na zahradě. Na ní zase nákupy, účty, vaření a úklid. Měli jsme jeden společný účet a pak ještě každý svůj. To jsem si vymínil já, když jsme se brali. O tom, jak jsme na tom s penězi jsme si nikdy nelhali, ale myslel jsem si, že je dobré, když má člověk nějaké peníze jen pro sebe, i kdyby to bylo jen pár korun. Peníze, které může utratit za co chce, a nemusí to nikomu vysvětlovat. Pokud se o něco nemusím starat, tak se nestarám. Jsem prostě pohodlný. Když za mnou párkrát, než přišel důchod, přišla s tím, že potřebuje nějaké peníze navíc, neřešil jsem to. Ale opakovalo se to čím dál častěji, takže jsem se nakonec zeptal. Přišlo mi, že na tak nevinnou otázku, proč najednou nemůžeme vyjít s penězi, reagovala až moc podrážděně. „Ty vůbec nevíš, co kolik stojí,“ vyjela na mě. „Všechno je teď mnohem dražší. Jestli chceš, abychom se začali uskrovňovat nebo abych ti dávala účty, tak klidně můžu.“ Mrzelo mě, že se tak rozzlobila, připadal jsem si jako policajt. Napadlo mě taky, že má vlastně o dost menší důchod než já. Tak už jsem byl raději zticha.
Dcera mě překvapila
Asi za měsíc k nám přijela dcera. Zdálo se mi, že má něco na srdci. A nemýlil jsem se. Počkala, až bude manželka s klukama venku a pak se mě opatrně zeptala. „Tati, vy máte s mamkou nějaké problémy?“ Zarazil jsem se, protože mě nic nenapadalo. „No já o ničem nevím. Ona ti snad něco říkala?“ „To ne,“ pokrčila rozpačitě Zdenka rameny. „Ale, neber to nějak špatně, že o tom mluvím, víš že vám rádi s čímkoli pomůžeme. Prostě si od nás v poslední době několikrát půjčila peníze. Je to takové divné, asi jsem ti to neměla říkat.“ Připadal jsem si jako hlupák. Něco se dělo, asi něco ne zrovna dobrého, a já o ničem nevěděl. Před dcerou jsem se snažil tvářit suverénně, že asi o nic nejde, ale moc dobře jsem věděl, že to tak není.
O ničem jsem nevěděl
Když Zdenka s kluky odjela, nemohl jsem se přinutit k tomu, abych si s Eliškou promluvil. Vím, že to ode mě nebylo úplně fér, ale místo otevřeného rozhovoru jsem jí začal, když odešla z domu, prohlížet věci. To, co jsem našel, mě šokovalo. Absolutně jsem to nechápal. V kabelkách ve skříni byla hromada stíracích losů, různé sázenky a tikety. Nevěřícně jsem zíral a počítal, kolik musela v poslední době prosázet. Není divu, že nemohla vyjít s penězi, říkal jsem si v duchu. S velkými obavami jsem zkontroloval náš spořící účet. Uklidnilo mě, když jsem zjistil, že na něj nesáhla. Dlouho jsem přemýšlel, jak si s ní o tom šetrně promluvit. Sotva jsem začal, že jí z ničeho neobviňuji, že chci jen vědět, co se stalo, rozplakala se.
Snažíme se to zvládnout sami
Netušil jsem, jak moc je doma nešťastná, jak moc jí chybí práce, kolegyně i děti. Jen tak, z nudy, si jednou koupila los. A i když vyhrála jenom nějakou směšnou částku, začalo to právě tím. Sázení jí přinášelo vzrušení, které zahánělo nudu a prázdnotu. Nakonec se jí to vymklo z rukou a peníze přestaly stačit. Nechtěl jsem, aby šla na léčení. Navíc cítím, že i já na tom mám svůj díl viny. Svým způsobem nám to ale prospělo. Snažím se teď být se svou ženou co nejvíc, aby pro ní bylo snazší ubránit se pokušení. Už nežijeme každý sám, ale jsme tu jeden pro druhého.
Karel (69), Plzeňsko
