Jak na manželské štěstí: Nedoufat, vše odpustit!

I na tak optimistickou ženu, jakou je Veronika Žilková, padají chmury. Pokládá si tíživé otázky: Jak to všechno utáhnu? Co si počnu, vždyť je na mně závislých tolik lidí!

Manžela má v Izraeli a ještě dva roky mít bude. Dokonce už i na věčně rozesmátou a podnikavou Veroniku Žilkovou doléhá tíseň. „Ještě před pár lety jsem byla v podstatě otrávená, když bylo pracovních nabídek moc a já nestíhala.

Teď si opravdu vážím každé vydělané koruny,“ říká. A pracovní plány? „Mám perfektně nazkoušená dvě představení, kterými bych se ráda živila, ale divadla jsou zavřená. Natáčení žádné nemám. Takže momentálně jsem bez perspektivy.“

Pečuje o dospělé děti

Odmítá, že je poprvé v životě existenčně závislá na manželovi, velvyslanci Martinu Stropnickém (64). Říká, že přece není žádná dvacetiletá holka, jde za rok do důchodu, a v tomhle úctyhodném věku být závislá, by byla hanba.

Navíc jí nezbyde, než aby pracovala i jako penzistka, protože cítí povinnost finančně podporovat dokonce i dospělé děti. „Honza, jehož jsem měla v pěstounské péči, má miminko a aktuálně je bez práce, a tak jim platím nájem. Vincent jako herec si teď taky nemůže moc vyskakovat,“ vysvětluje.

Tady a teď

Špatně spí, budí ji černé myšlenky. Počítá výdaje. „Mám prostě strach, abych všechno utáhla, umělecký svět je na tom teď špatně,“ svěřuje se. Na úzkosti zná lék: žít ze dne na den, ne v minulosti, ne v budoucnosti, jen teď. Třetí manželství si chválí. Vydrželo prý proto, že je moudřejší než dřív.

„Prvního muže jsem prudila, když přišel o dvě minuty později. Dneska neřeším, když přijde za dva dny,“ směje se. Kdyby před lety měla dnešní zkušenosti, nerozvedla by se prý ani s prvním, ani s druhým mužem. Nečekej nic a buď šťastná – to je její recept na spokojený vztah.

reklama
reklama

Komentáře