Jeho osudovou ženou je Žofie. Manželé tvrdí, že vyznávají jiné hodnoty než hromadění věcí a peněz. Třeba radost z práce, která má smysl.

Na svět přišel dva roky po válce, mamince bylo čtyřicet, tatínkovi čtyřicet jedna. „O dětech starších rodičů se říká, že jsou buď geniální, anebo debilové. Já to střídám, aby se to nemuselo příliš zkoumat,“ s nadsázkou tvrdí charismatický Jan Kanyza (72). Talentů měl na rozdávání, vedle hereckého i malířský. „S divadlem jsme začali na střední škole ve studentském kabaretu a také jsem už tehdy měl kamarády, se kterými jsem maloval. Krajinařili jsme v okolí Olomouce a bylo to úžasné. Nádherné! Pak jsem se rozhodoval, jestli hrát, nebo malovat, a tehdy převládla touha po veřejné exhibici,“ vypráví herec. Na DAMU se dostal napoprvé, což ho definitivně zbavilo mučivé trýzně rozhodování. Do roku 1977 byl pak v angažmá v Divadle Na zábradlí, pak se rozhodl pro „volnou nohu“, o čemž říká:  „Vyhověli mi rádi. Hubu jsem měl vždycky nevymáchanou a táhlo se se mnou, že jsem průserář. Rád na tu dobu nevzpomínám.“ Proč nesměl v letech 1973 až 1976 na filmování ani pomyslet, ochotně vysvětluje: „Během natáčení filmu Sokolovo v Rusku jsem se nedal okrást sovětskou servírkou a nevybíravě jsem jí vynadal, což šlo až na ambasádu v Moskvě a na ministerstvo kultury.“