Bydlel s mámou v drážním domku. Když se kolem přehnal vlak, domeček se třásl. Ukázalo se, že si se svým životem neví rady.
Jarda patřil k mému dětství tak jako splav, řeka a les. Bydlel s mámou v dražním domku až moc blízko kolejí, ve dne v noci jim tam rachotily vlaky. Myslela jsem, že je to musí budit ze spaní, ale Jarda se zapřísahal, že si na to dávno zvykl a že ho to spíš pěkně ukolíbává. Byli jsme velcí kamarádi. A mohli jsme být i něco víc.
Několikrát to také nesměle navrhoval, ale pokaždé jsem to raději zamluvila. Když byla ještě živa jeho máma, drážní domek vzkvétal, ze zahrádky se smály kytky, pěstovala slepice a kohouta, měli i psa a kočku, domeček byl plný života. Dávno je z něj truchlivá ruina.
Zamlada jsme s Jardou a s dalšími občas sedávali v nádražní hospodě a jednou mu jeden kluk povídá: „Ty, Jardo, já kdybych od rána do noci musel poslouchat vlaky tak zblízka, tak se z toho zblázním.“ Jarda se jen smál. Všichni jsme se smáli.
Nic není ztraceno
Bylo smutné pozorovat, jak ten kluk pustne. Žil jen s mámou, a když umřela, nikdy se z toho nevzpamatoval. Na nádraží dělal pomocné práce, věčně umouněný, bez peněz, oblečený jako bezdomovec. Pustl i drážní domek, v němž bydlel teď už sám.
Kdekdo mu domlouval, ať spraví střechu, ať si vypere kalhoty, ať se aspoň jednou za týden učeše. Jarda rezignoval, už na to kašlal. „Ani nevíš, co bych dal za normální bydlení v domku s červenou střechou, se ženou a dětmi,“ prohlásil jednoho smutného podzimního dne, když jsme se náhodou potkali u řeky.
Nevěděla jsem, co na to říct. „Nic není ztraceno, Jarouši,“ vysoukala jsem ze sebe. „Je ti sotva čtyřicet, to není žádnej věk. Jen se musíš trošku snažit. Dej si třeba inzerát. A kup si něco na sebe, uvidíš, jakej budeš fešák.“
Umyl i okna
Asi to i udělal, pak se s někým skutečně seznámil, protože nadšeně vykládal, že si kvůli té dámě doma pořádně uklidil, ba i okna umyl. Jenomže z nadějné známosti se vyklubala zlodějka, utekla mu s peněženkou, v níž byla celá jeho výplata.
Od té doby na ženy zanevřel a veškerý volný čas trávil v nádražní restauraci. Dobře že se toho nedožila jeho máma. Záhy se rozkřikla zlá novina. Přiběhla mi to říct listonoška: „Vy to ještě nevíte? Ten kluk z nádraží se definitivně zbláznil – on se v tom drážním domku oběsil.“
Zamrazilo mě a vzpomněla jsem si, jak Jardovi kdysi kdosi vykládal, že by se v drážním domku z toho rachotu vlaků zbláznil. Ale nemyslím, že by si vzal život kvůli vlakům. Měl je rád. Spíš ho zabila osamělost.
Karla (55), Poděbrady
