Nejprve jsem ho potkala v baru, pak mě přišel zachraňovat po nehodě. Tvářila jsem se, že mě jeho péče obtěžuje, ale ve skutečnosti jsem netoužila po ničem jiném.
V životě jsem to neměla lehké. Máma mě jako pětiletou „odložila“ spolu s roční sestrou do domova. Naštěstí mě škola bavila, podařilo se mi vystudovat a najít si slušnou práci.
Vzala jsem si hypotéku na vlastní malý byt, a přestože mi peněz nezbývalo mnoho, byla jsem samostatná. Jediným mým „přepychem“ bylo chození do nočních barů a tanečních klubů, a to hlavně kvůli mladší sestře, která je milovala.
Večer v baru
Každý víkend jsem ji brala k sobě a v sobotu večer jsme vyrážely do klubu. Naše klasika byla jedna cola s dvěma brčky. Také v onu sobotu jsem byla u baru objednat colu. Barman se na mě usmál a namísto jedné coly mi podal dvě. „To je na mě,“ zamrkal.
Vzala jsem obě lahve a položila na bar drobné. Zaúřadovala moje nedůvěra k lidem. „Není třeba, mám peníze,“ uraženě jsem odfrkla. V životě mi nikdo nic nedal zadarmo. A litovat mě nemusí, pomyslela jsem si, a vydala se za sestrou.
Prudký náraz
Za dva týdny poté mě ráno zdržela návštěva u lékaře, a tak jsem šla do práce o něco později. Tramvaj byla plná, četla jsem si vestoje. Najednou řidič prudce zabrzdil, kniha mi vypadla a já jsem s velkým třeskem narazila do okna.
Zatmělo se mi před očima a svezla jsem se na pana sedícího na sedadle. Když jsem se po chvilce probrala, lidé stáli kolem mě a ustrašeně se dívali. „Jen seďte, za chvíli je tu sanitka,“ chlácholila mě starší paní.
Druhé náhodné setkání
Lékař přijel opravdu zanedlouho. Když jsem ho uviděla, pomyslela jsem, že asi špatně vidím po té ráně do hlavy. Byl to totiž ten barman z diskotéky. „Ale vždyť vy jste přece barman,“ zaprotestovala jsem.
„Ona se opravdu pořádně bouchla do hlavy,“ řekla paní v kabátě a pousmála se. „Nebojte se, jsem lékař. Bolí vás něco?“ zeptal se a usmál se, až mě píchlo u srdce. „Jenom trošku hlava,“ zalhala jsem, protože ve skutečnosti mi v ní pořádně třeštilo.
Převoz do nemocnice
„Pojedete se mnou do nemocnice,“ kývnutím přivolal sanitáře s nosítky a ani nečekal na můj souhlas. „Na co nosítka?“ zkusila jsem protestovat. Bylo to však marné. Už jsem se „vezla“ naložená jako lazar. „Vy asi nemáte ráda, když se o vás starají,“ řekl a usmál se tím krásným úsměvem.
„Umím se o sebe postarat sama,“ zamumlala jsem. „Ta hlava se rychle uzdraví, ale uděláme pro jistotu rentgen, abychom vyloučili otřes mozku, a zítra můžete jít domů,“ vysvětloval. „Až zítra?“ začala se mě zmocňovat panika. Noc v nemocnici! Hrůza! „Nebojte se, přijdu se na vás podívat,“ ujistil mě a odhrnul mi vlasy z čela.
Snažil se mi pomáhat
Ještě toho večera se za mnou po službě zastavil. Omluvila jsem se mu za tu colu. Jen se zasmál. Prý tehdy u baru pomáhal kamarádovi, protože barman si zlomil ruku. Nechápal, čím mě tehdy urazil, ale moje přísnost a neústupnost ho ohromila.
Druhý den mě odvezl domů. A ještě mi i nakoupil, protože jsem musela ležet. A pak o pár dní později znovu, i když jsem už ležet nemusela. Ani nemusím říkat, jak jsem se přemáhala, abych něco takového přijala. Ale on se nedal.
Láska je krásná
Trvalo dlouho, než jsem byla Ivanovi schopná věřit a svěřovat se mu, nebo ho požádat o pomoc. Ale naučila jsem se to. Konec konců, je hezké nemuset být na všechno sama. Od té doby, už je to více než dvacet let, je to pro mě ten nejúžasnější pocit na světě, mít někoho, kdo mě miluje a bojí se o mě.
Monika Ř. (45), Liberecko
