Co oči nevidí, to srdce nebolí. Této zásady se často drží zamilovaní lidé. I já jsem taková byla. Myslela jsem, že mám pohádkový vztah s tím pravým. Byla jsem příliš naivní.
Už odmalička jsem byla jako každá holčička. Věřila jsem, že jednou potkám toho pravého, tedy prince na bílém koni. Když mi bylo 29 let, můj sen se stal skutečností. Jmenoval se Zoltán, muž z Maďarska, žijící v Praze. Pro mě to byla láska na první pohled…
Filmové setkání
Se Zolim jsme se potkali vlastně úplnou náhodou. Kamarádka mě vytáhla na koktejl, protože jsme se dlouho neviděly. Když jsem přišla do baru, po chvíli jsem si uvědomila, že mě pozoruje velmi sympatický muž a usmívá se na mě.
Došlo mi, že jeho náklonost mi udělala radost. Byl to přesně můj typ. Vysoký, urostlý brunet s modrýma očima. Po další skleničce jsme na sebe narazili u baru. Ihned jsme si začali povídat a já si připadala, že ho znám celý život.
Pocházel z Budapešti, odmalička ale uměl česky, neboť jeho matka je Češka. Přiznal se, že pracuje v jedné maďarské společnosti, a tak je pravidelně deset dní v měsíci v Budapešti. Po nějaké chvíli jsme si vyměnili čísla. Hned druhý den se mi ozval.
Začali jsme spolu po telefonu flirtovat a mně se líbilo, jak i přes mobil byl neuvěřitelně galantní. Zhruba po třech dnech jsme šli na první rande. Potom přišly na řadu další a další schůzky, až se z toho stal krásný vztah.
Byla jsem konečně zadaná. Během prvního roku jsme se shodli na tom, že bydlet spolu je dobrý krok. V té době banky ještě poskytovaly stoprocentní hypotéky a ceny byly úplně jiné než dnes, a tak jsme si koupili krásný, třípokojový byt v pražských Strašnicích.
Zoltán pravidelně na více než týden odjížděl pracovně pryč. Pamatuji si, že tento čas byl pro mě vždy neskutečně dlouhý a popravdě nesnášela jsem, když takhle odjížděl.
Šok, který mě zlomil
Milovala jsem totiž ten pocit, že jsem po jeho boku, ale věděla jsem, že jeho cestování do maďarské metropole nám zajišťuje finanční nezávislost. Jeho časté telefonáty v maďarštině mě natolik ohromily, že jsem se dokonce začala tento složitý jazyk učit. Neváhala jsem a koupila jsem si maďarštinu pro samouky.
Říkala jsem si, že by nebylo na škodu pozdravit budoucího tchána a prohodit s ním pár slov v jeho rodném jazyce. Jednoho dne mě něco napadlo. Tehdy mi to přišlo jako geniální myšlenka, dnes nad tím jen kroutím hlavou.
Chtěla jsem totiž přítele překvapit v Budapešti, a tak jsme s kamarádkou vymyslely, že si uděláme hezkých pár dní v tamních lázních. Přesně jsem věděla, na jaké adrese se Zoltán v Budapešti ubytuje.
Lenka, moje kamarádka odjela na nákupy do obrovské nákupní arény poblíž nádraží Keleti a já se vydala přesně na opačnou stranu města, do Budy. Kousek za Budínským hradem se nalézá krásná čtvrt, plná vil a především ticha, ani si náhle nepřijdete, že jste ve velkém městě.
Když jsem zazvonila u domu, nikdo nebyl doma. Šla jsem se tedy opět projít po okolí a doufala, že za nějakou dobu bude přítel v bytě. Moji idylickou procházku vystřídal šok. Po pár metrech jsem se blížila k dětskému hřišti.
Můj pohled se zastavil na šťastné mamince, která zrovna objímala svého synka. Ovšem vedle ní na lavičce, jsem spatřila mého Zoltána, kterému seděla na klíně malá holčička. V ten moment mi to všechno došlo. Můj přítel vede dvojí život.
Zničilo mě to
Po konfrontaci se mi Zoli ke všemu přiznal. S přítelkyní Noemi má dvě malé děti. Ona i jejich potomci si už zvykli na to, že tatínek kvůli práci jezdí do Prahy. V té chvíli se mi zhroutil svět. Okamžitě jsem si přála, abychom s Lenkou odjely domů, a tak jsme nasedly do prvního vlaku zpátky do Česka.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Nechtěla jsem být už v bytě, kde jsem bydlela se Zoltánem. Bylo tam mnoho věcí, které mi způsobovaly ještě větší bolest – fotky, magnetky z dovolených, pohledy atd. Po návratu jsem okamžitě sbalila kufry a šla k Lence.
Má pohádka se změnila v horor. Říkala jsem si, že už nikdy nebudu žádnému muži věřit. Svůj smutek jsem utápěla ve víně, odmítala hovory od Zoltána, a nakonec jsem se zhroutila a neustále se sama sebe ptala „proč zrovna já?“ Musela jsem vyhledat odbornou pomoc.
Čas ty rány snad zahojí
Návštěvy u psychologa, stěhování a čas mi opravdu pomohly. Byla jsem ale znovu na začátku, ale s daleko větším duševním „postižením“, se zkušeností, která mi bránila někomu důvěřovat. Bála jsem se s někým opět seznámit a vlastně jsem ani nechtěla.
Uběhlo pár let, co jsem se doslechla, že Zoltán už zůstal pouze v Budapešti a Prahu opustil. Já jsem nastoupila do nové práce. Nový kolektiv, zaučování a seznamování, to mi naštěstí pomohlo změnit myšlenky. Spolupráce s jedním kolegou nás sblížila.
Po pár měsících jsem bezpečně věděla, že znovu zažívám ten pocit, když mezi dvěma lidmi přeskočí jiskra. Martin, můj nový přítel a já jsme jednoho dne spolu začali bydlet. A udělali jsme dobře. Dnes máme dvě úspěšné, dospělé děti, dceru Natálii a syna Tomáše.
Nepřestávat věřit
Říkám si, že kdybych nezažila ten strašný šok se Zoltánem a slepě bych si myslela, že jsem našla toho pravého, nikdy bych nepoznala Tomáše a neměla tak úžasné děti.
Celý tento příběh jsem se rozhodla sepsat, protože bych chtěla inspirovat ty z vás, kteří jste zažili pocit „rozervaného srdce“. Věřte, že ten pravý, či pravá na vás někde čekají a setkání přijde v ten správný čas.
Karolína (53), Praha
