Dokud se člověk dívá na svět, považuje to za samozřejmost. Teprve když zrak začne ztrácet, uvědomí si jeho skutečnou hodnotu.
Malý Viktorek mi rozjařeně skáče na klíně a natahuje ke mně ručičky. „Babi, babi, pojď se mnou stavět dům!“ Seskočí hbitě na zem a chytá mě za ruku. „Rovně, teď kolem stolu, a pozor, nešlápni na lego.“
Je ještě malý, ale už pochopil, co to znamená, když člověk nevidí. Zvykl si na to rychleji než já a baví ho dělat mi navigátora. Připadá si tak ohromně důležitý.
Brýle už od dětství
Na to, že špatně vidím, jsem si zvykala už jako malé dítě. Byla jsem jedna z mála brýlatých holčiček v celém dalekém okolí. Tehdy mi to ale zase tak nevadilo. Za brýle jsem se nikdy nestyděla. Naopak. Bez nich jsem si už jednou provždy připadala jako nahá. A také jako brýlatá jsem se odlišovala, to mě bavilo.
Nečekané komplikace
Ačkoliv mi bylo jasné, že už nikdy nebudu mít oči jako rys, očekávala jsem, stejně jako moji doktoři, že jak mi bude zrak postupně stárnout, budou to řešit vyšší dioptrie. Nic víc.
Jenže nastaly nečekané komplikace a zákeřná nemoc mi předurčila, že o zrak celkem brzy přijdu definitivně. Bylo totiž jasné, že přes veškerou péči se lékařům můj zrak zachránit nepodaří.
Obrečela jsem to
Samozřejmě že to pro mě byl velký šok. Zvykla jsem si na různé obtíže se svýma očima, ale vždy jsem nakonec viděla a přečetla všechno, co jsem potřebovala.
Ale uzavřená do absolutní tmy?! Už nikdy nevidět vycházet slunce, známé lidi, krásu mořského pobřeží, romantický film, historické památky ve městech. Vyděsilo mě to. Po několika velmi těžkých dnech a nocích, kdy ve mně vřely emoce, jsem konečně pochopila, že se s tím musím smířit.
Vryj si to do paměti
Rozhodla jsem se, že dokud ještě vidím, budu si této schopnosti co nejvíc užívat. Zkusím si dát do paměti obrazy, které si snad v té absolutní tmě budu moc alespoň představovat. Prohlédla jsem si všechny fotografie z dětství, mládí, s dětmi i manželem.
Čekala jsem na vnuka
Zajela jsem si na svá oblíbená místa. Zhlédla jsem pěkné filmy. Snažila jsem se prostě si nepřipouštět, co mě čeká. Největší obavy jsem měla z toho, že už možná nikdy neuvidím svého prvorozeného vnuka.
Dcera byla už v šestém měsíci a můj zrak nezadržitelně slábl. Viděla jsem toho stále méně a méně, jako by v mlze. Ale přece jen jsem se dočkala. Když dcera přivezla kloučka domů, položila mi ho do náruče. I když s obtížemi, ale přece jsem dokázala postupně své vnouče prozkoumat. Byl krásný jako obrázek a valil na mě ta svá modrá kukadla.
Vikiho mám v paměti
Dnes, když mu přejedu po tváři, přesně vím, jak vypadá ten jeho nosík „pršáček“. Ta moje slepota nakonec není tak hrozná. Naučila jsem se s tím žít. Naštěstí jsem toho v životě hodně viděla a teď mohu ze vzpomínek čerpat. Jsem vděčná za to, že jsem se jako slepá už nenarodila.
Veronika M. (52), Ústí nad Labem
