Přátelé mu neřekli jinak než Peca. Přezdívka nebyla kupodivu odvozena od jeho příjmení, má svůj původ ve slově pecivál, během studií se prý vyhýbal sportu. K divadlu ho přivedli rodiče, oba vášniví ochotníci. Od rodného města obdržel Cenu města Třebíče.

Jiří Pecha (+74) vyrůstal zde ve čtvrti Borovina, bydlel v Chelčického ulici, z okna se díval na údolí a na fabriku. Měl rád přespolní běh a později propadl ochotnickému divadlu. Nedávno vzpomínal, jak chodil s kamarády do školy přes vysoký železniční most, který postrádal prostor pro pěší. To se samozřejmě nesmělo, bylo to velmi nebezpečné. V zábradlí byly výklenky, kam skupina hochů vždy stihla doběhnout se schovat, když přijížděl vlak. Rodiče o tom samozřejmě nevěděli, stejně jako netušili, že chlapci házejí dolů na jedoucí automobily drny. „Naštěstí jsme nic nezpůsobili, teda doufám,“ podotkl Jiří Pecha. To vyprávění má mrazivý podtext, když si uvědomíme, že „Libušák“ neboli most přes Libušino údolí je oblíbené místo zdejších sebevrahů. V budově starého kina zvané Bouda začal Peca hrát s místními ochotníky divadlo, později se postavil kulturní dům a hrálo se tam, režíroval pan učitel. Pechův táta hrál všechno možné, maminka, povoláním zdravotní sestra, pečovala o kostýmy, doma je prala a žehlila. Většina rodičů-amatérských herců brala své malé děti na zkoušky. Rodiče zkoušeli, děti si hrály s rekvizitami, třeba šermovaly na jevišti.