Ve věku 79 let zemřel významný český herec Jiří Štěpnička, který po desetiletí patřil k výrazným osobnostem Národního divadla. Během své bohaté kariéry ztvárnil desítky divadelních i filmových rolí a nezaměnitelným hlasem propůjčil českou podobu hollywoodským hvězdám, jako jsou Harrison Ford či Michael Douglas.

Syn slavné herečky Jiřiny Štěpničkové, jejíž život poznamenala komunistická perzekuce, zanechal výraznou stopu v české kultuře. O jeho úmrtí informoval mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk.

Jeho život ovlivnily dvě osudové ženy. Tou první byla statečná maminka, tou druhou milovaná manželka, s níž se seznámil už na gymnáziu. Dětství herce Jiřího Štěpničky (†79) rozhodně nebylo jako z pohádky. S matkou Jiřinou Štěpničkovou (†73) se setkával jen za zdmi pardubického vězení, mívala povolené návštěvy čtyřikrát do roka.

V kriminále slavná prvorepubliková herečka skončila na devět let kvůli ilegálnímu přechodu státních hranic. Maličkého syna Jiříka tehdy vzala s sebou. Riskovala všechno, svobodu, život.

Skončilo to katastrofou, a ani to jinak skončit nemohlo, protože byla k emigraci navedena falešným dopisem sepsaným Státní bezpečností. V dopise ji režisér František Čáp (†58) zval do západního Německa s tím, že má pro ni úžasnou roli. Na hranicích na ni ale už čekala policie.

V dětském domově

Chlapce nesl jiný účastník pochodu v batohu, střelba matku a dítě oddělila. Štěpničkovou odvlekli do auta, chlapeček putoval do Prahy, kde ho hlídali ozbrojení ošetřovatelé. Rok zůstal v dětském domově, než ho předali otci, malíři Jiřímu Samcovi (†71), toho času pobývajícímu v Karlových Varech.

Jiří Štěpnička se narodil herečce a malíři dva roky po 2. světové válce v Londýně. Jeho matka trvala na návratu do vlasti, ač ji mnozí varovali, ať raději zůstane v cizině, neboť v Československu se schyluje k něčemu neblahému.

Nedokázala zůstat v anglicky mluvící zemi, toužila hrát divadlo v rodném jazyce. Když byl synovi rok, vrátila se s ním do Prahy. Jiří Samec žil už tehdy v Karlových Varech.

Nefungovali jako kompletní rodina, herečka se synem za ním jezdili spíš na návštěvu. V Praze Štěpničková působila ve Vinohradském divadle, tehdy Divadle československé armády.

A to se k ní v těžkých časech obrátilo zády. Když byla zatčena kvůli již zmiňovanému pokusu o přechod státní hranice, všichni kolegové, vyjma dvou statečných, její potrestání schválili, a kdyby jen to.

Vzpomínky bolí

Čtyři kolegyně sepsaly list, který se nedochoval, a v něm žádaly pro Štěpničkovou dokonce trest smrti. Na dětský domov, v němž Jiří Štěpnička strávil proti své vůli rok, vzpomíná herec kupodivu docela rád. S ostatními dětmi si tam prý užil hodně legrace.

„Odpoledne jsme trávili tak, že jsme ze všech postelí vytahali matrace a skákali jsme salta,“ směje se. Vzpomínky na návštěvy maminky ve vězení jsou ovšem bolestné. Tohle by žádné dítě prožívat nemělo.

Mluvili mezi okýnky jako na poště, později, když se doba mírně uvolnila, směli sedávat u stolečku, kolem stála stráž se samopaly, pozorně poslouchali, co si Jiřina, její sestra Maryša a chlapec říkají. V roce 1954 žádali umělci z Národního divadla pro Jiřinu Štěpničkovou milost, marně. Bylo jí vyměřeno patnáct let vězení, po devíti letech, v roce 1960, byla podmínečně propuštěna.

Rok nenávisti

Jejímu synovi bylo tehdy třináct let. S matkou se znovu přestěhoval do Prahy, kde kdysi patřívala k nejzářivějším prvorepublikovým hvězdám. Žili tu nesmírně skromně, zato v umělecké čtvrti, kde bydleli malíři a spisovatelé, což bylo pro dospívajícího chlapce velice inspirativní.

Matka si nepřála, aby studoval herectví, tím víc po tom pochopitelně toužil. Životní lásku mu přineslo gymnázium v Hellichově ulici na Malé Straně, kde se seznámil s Janou Říhovou (†75). „Ona mě iritovala. Neustále měla v levé ruce knížku a četla a furt se hlásila,“ vzpomíná na sbližování s osudovou ženou, která mu připadala jako nenapravitelná šprtka.

Prý ho nenáviděla, byl pro ni umělecký fracek. Rok se nenáviděli, potom se dali dohromady a žili spolu téměř šedesát let. Pochvaluje si, že si nenávist odbyli na začátku a potom se už měli jenom rádi, na rozdíl od jiných dvojic, které se mají na začátku rádi a potom už se jenom nenávidí.

Radovat se z každé vteřiny

Jako umělec ze staré školy si vážil manželství založeného na opravdové lásce a své milované ženy, s níž vychoval dvě děti a po jejímž boku zůstal až do jejího skonu. Její smrt v roce 2022 jej těžce zasáhla. Jak sám přiznával, chyběla mu na každém kroku.

Smutek se herec snažil překonávat prací, což bylo vzhledem k jeho věku obdivuhodné. Byl držitelem Ceny Františka Filipovského za dabing, nadále vystupoval na scéně Národního divadla a objevoval se také v televizních seriálech, například v oblíbeném Vyprávěj. Měl rád sport a snažil se zůstávat aktivní i v pokročilejším věku.

Lyžoval, hrál volejbal a košíkovou. Sbíral předměty z období první republiky a vlastnil například hodinky slavného herce Huga Haase (†67). Po smrti manželky převzal péči o rostliny a zahrádku, která mu přinášela radost, přestože se o podobné věci dříve příliš nezajímal.

I v pozdějších letech vedl pestrý společenský život a dokázal se těšit z drobných každodenních radostí. Jeho energie a nevšední smysl pro humor byly pověstné. Těžké dětství ho naučilo vážit si každého okamžiku a radovat se ze života navzdory všem překážkám.