Narodila se 17. února 1931 v Praze. Její tatínek pocházel ze šlechtické rodiny a byl státním úředníkem. Maminka byla ševcova dcera a jako správně levicově vychované dítko, nevěřila v boha. Proto se stala členkou stejně smýšlejího uskupení Volná myšlenka. Zato tatínek byl hluboce nábožensky založený a ke křesťanství vedl též malou Jiřinu.
Ohrožena ratlíkem
V dětství se Jiřinka bála pejsků, protože když byla ještě hodně maličká, porazil ji ratlík a ona začala mít z pejsků strach. Ten se ale časem vytratil, protože když trochu povyrostla, tak jí máma pořídila pejska vlastního. Tím se zbavila nejen strachu, ale získala ke psům velkou náklonnost. Za život si jich pak pořídila několik, zamilovala si zvláště francouzské buldočky.
Z církevní školy rovnou na konzervatoř
Sama paní Jiřina docházela do církevní školy U voršilek v Kutné Hoře a chodila tam také do církevního gymnázia. Zoufale jí však nešla latina a málem z ní propadala, tak jí matka představená Terezita Kropáčková tehdy vnukla myšlenku: Co takhle přejít na konzervatoř a stát se herečkou? Talentové zkoušky pak udělala hned napoprvé, takže cesta k divadlu byla zpečetěna. Z konzervatoře přešla na pražskou DAMU, kterou dokončila v roce 1950. Prvním působištěm, kde začala hrát divadlo byl Hradec Králové. Její další kroky vedly hned za rok do Prahy. Tady jí angažmá nabídl tehdejší ředitel a režisér Jiří Frejka v pražském Vinohradském divadle. V tom působila mnoho let, po revoluci dokonce na postu ředitelky.
Věčná pesimistka
Jiřina o sobě nikdy netvrdila, že se na svět dívá optimisticky. Vždycky o sobě tvrdila, že její základní vlastností je skepse. Dívala se velmi často na nastávající události, ať již to byla divadlení premiéra, nebo filmová role, právě dost skepticky a raději očekávala od života vždy to horší. Pak byla ráda, když všechno dopadlo dobře. Tvrdila, že skepse je pohodlí, úžasné pohodlí.
Pomýlená?
Jiřina v šestnácti letech vstoupila do komunistické strany. Ve svých pamětech vzpomíná, jak tehdy celý poválečný ročník, všichni studenti na konzervatoři, udělali totéž. Většinu teoretických předmětů učili profesoři, kteří byli přesvědčení levičáci. Ti vedli též stranické buňky na škole. Jiřina Jirásková tehdy prohlásila: „Bohužel do vysoké politiky jsme moc neviděli. A proto jsme tehdy tak snadno uvěřili všem nepravdám a balamucení. Nás tehdy nenapadlo, že by se jednalo o vraždy. Ale o to větší byl šok, když jsme pochopili osud Slánského, Horákové, Šlinga, Švermové. To pro nás nebylo jednoduché a hodně nás to poznamenalo.“
V odboji
Jiřina Jirásková byla statečná žena. Na podporu sametové revoluce v roce 1989 odmítla tehdy odehrát naplánované představení. Šla do stávky. Spolu s režisérem Zdeňkem Podskalským se rozhodli, že večer v divadle nevystoupí a ostatní herci se k ní přidali. Jednou se Jiřiny ptali v rozhovoru pro noviny, zda je věřící. Odpověděla zvláštně: „Bojuji s tím už léta. Chtěla bych být bezmezně věřící, ale je mnoho věcí, které mě nutí k pochybám. A to je hřích.“
Jiřina Jirásková a její muži
Jednou z hereččiných prvních lásek byl ještě za studentských dob režisér Miloš Forman. Chodili spolu asi půl roku. Herec Vlastimil Brodský se o ni zajímal, ale bylo to prý spíše kvůli tomu, že si myslel, že je Jiřina dcerou Aloise Jiráska. Herce Jiřího Pleskota si vzala za manžela, ale záhy ho podvedla s hercem Jiřím Valou a bylo po manželství. Pleskot se sice s Jiráskovou kvůli nevěře rozvedl, ale zůstali doživotními přáteli. S hercem Miroslavem Macháčkem se do sebe zamilovali, ale jejich vztah trval jen krátce. Natočili spolu později film Dva lidi v ZOO. K jejím dalším láskám patřili též kolega z divadla Josef Kemr a režisér Jiří Krejčík. Osudovým mužem jejího života se ale stal režisér Zdeněk Podskalský, se kterým si rozuměla ze všech nejvíce.
