V divadle i ve filmu hrála role žen s pohnutým osudem, ale největším dramatem byl její vlastní život. Chtěli ji do filmu nacisté a po válce ji chtěla získat StB. Němci její odmítnutí respektovali, ale komunisté Jiřině Štěpničkové zničili život.

Kvůli divadlu ji vyhodili z domu

Své jméno získala po mamince. Narodila se 3. dubna 1912 v Praze. Odmala milovala divadlo, ale zkoušky na pražskou konzervatoř musela složit tajně. Zatímco maminka její lásku k herectví podporovala, otec byl zásadně proti a v divadle viděl líheň neřesti. Když se dozvěděl, že místo studia na obchodní akademii hraje divadlo, vyhodil ji z domu. Její rozhodnutí však bylo správné. Od šestnácti vystupovala v Osvobozeném divadle, od sedmnácti v Národním a v osmnácti měla na první scéně stálé angažmá. Diváci i kritika si krásné a talentované herečky ihned všimli a brzy se přihlásili i filmaři s komediemi Muži v offsidu a Miláček pluku. Skutečnou hereckou slávu jí ovšem přinesla až divadelní role Maryši a nezapomenutelná byla i v roli Viktorky v Babičce, nebo jako Muzikantská Liduška.

Pešek litoval, že si ji nevzal

Předválečný i válečný život prvorepublikové hvězdy Štěpničkové se velmi lišil od životního stylu kolegyň Adiny Mandlové, Nataši Gollové, nebo Lídy Baarové. Měla pověst ambiciózní herečky bez milostných avantýr a skandálů, přesto po letech vyplavalo na povrch několik milostných tajemství. Ve 30. letech žila nějakou dobu s kolegou z Národního divadla Ladislavem Peškem.
Byli mladí a plánovali společnou budoucnost, osud tomu nakonec chtěl jinak. Říká se, že si Pešek celý život vyčítal, že si Jiřinu nevzal. Podle bývalé herecké kolegyně Evy Klepáčové se muži Jiřině velmi líbili, její velkou láskou prý byl i její častý divadelní a filmový partner Gustav Nezval, se kterým udržovala poměr několik let a to i přes to, že byl ženatý. V dubnu 1947 se jí v Londýně během studijního pobytu, narodil syn Jiří. Jen krátce před tím se na velvyslanectví provdala za jeho otce, akademického malíře Jana Samce. Manželství však dlouho nevydrželo.

Bývalé kamarádky pro ni žádaly rozsudek smrti

Evropu pohltila válka a Štěpničková jako jedna z mála odmítla učinkovat v německých filmech. Aby se pojistila, nechala si dokonce operovat zcela zdravou nohu. Přesto po válce upadla v nemilost. Statečná herečka tehdy netušila, že už ji v životě čekají jen tři filmové role. Po návratu z Londýna v únoru 1948 hrála titulní roli ve Svaté Janě ve vinohradském divadle. Na závěr představení odříkala krátkou modlitbu za naši zemi a publikum reagovalo bouřlivým potleskem. Komunisté to však označili za politickou provokaci a o její vině bylo rozhodnuto. Na plátně ji už nikdo nespatřil a stále méně příležitostí dostávala také v divadle. Nakonec se rozhodla i s čtyřletým synem Jirkou opustit Československo. Po provokaci státní bezpečnosti ale padla do připravené léčky a při pokusu o překročení státní hranice byla zatčena. Během procesu prokurátor jako přitěžující okolnost přečetl petici bývalých hereckých kolegyň z vinohradského divadla, které pro ni žádaly nejvyšší trest – smrt!  Soud ji nakonec odsoudil k 15 letům vězení, ale malý Jiří žil půl roku v dětském domově a pak až do třinácti let se svým otcem v Karlových Varech. Maminku vídal jen jednou za čtvrt roku na návštěvě ve vězení.

Režim Klementa Gottwalda ji věznil 10 let

Jiřina Štěpničková nakonec odseděla necelých 10 let. Sestra Marie a někteří kolegové – Karel Höger, Vlasta Fabiánová nebo Jaroslav Vojta, posílali opakovaně žádosti o milost. Propuštěna byla dva měsíce před prezidentskou amnestií, ale i na svobodě to neměla jednoduché. Se synem žili v bytě bez vody a Jiřina jen těžko sháněla práci.  Až v roce 1969 byla spolu s ostatními soudně rehabilitována a znovu začala hrát i filmovat. Jiřina Štěpničková zemřela 5. září 1985 v Praze. Na podzim téhož roku začal režisér Evžen Sokolovský natáčet televizní seriál o Klementu Gottwaldovi, v němž hlavní roli vytvořil paradoxně její syn Jiří Štěpnička.  .