Po druhém dítěti jsem to už nevydržela. Šlo to se mnou rychle z kopce, domov mě ubíjel. Musela jsem pryč, pryč od dětí, pryč od manžela! Nechtěla jsem nikoho už nikdy vidět, sbalila jsem kufry a vyrazila do světa.
Celý život jsem byla spíš děvče do světa. Milovala jsem život ve městě, vyžívala jsem se v chození na akce a zbožňovala jsem svojí volnost. Vždycky jsem byla velice extrovertní člověk a milovala jsem společnost. Dlouho jsem si života užívala plnými doušky. Moji neústupnou energii a akčnost umocnilo mé zaměstnání. Pracovala jsem jako začínající novinářka a specializovala jsem se na hudbu. Byla jsem zvaná na nejrůznější koncerty. Bylo to senzační. Zvláštní, že jsem nakonec naprosto propadla chlapci, který byl můj opak. Možná právě to, že byl jiný než já, mě tehdy uchvátilo. Jakub toužil po rodině, nejraději seděl doma a vařil. Bláznivě jsem se do něj zamilovala a věděla jsem, že je ten pravý.
Čas na rodiny a děti?
Chodili jsme spolu pozoruhodných pět let, měli spolu nádherný pražský byteček. Jakub neustále mluvil o tom, jak by si přál už založit rodinu. Velmi jsem ho milovala, snadno mě tedy přesvědčil, že je to nejlepší možný nápad. Hned, co jsem vysadila antikoncepci, nám bylo přáno. Byl štěstím bez sebe, když jsem mu jednoho večera sdělila, že jsem těhotná. Za to já, já jsem si svými pocity zas tak jistá nebyla. Neustále jsem sama sebe přesvědčovala, že to tak chci, že je to skvělý nápad. Však všichni kolem mi říkali, že už máme na čase. Podlehla jsem tomu. Konečně, po devíti měsících, se nám narodila dcerka Patricie. Život vzhůru nohama Najednou byl můj život celý naruby. Denně jsem vysedávala doma, z čehož se stala hrozná rutina.
shutterstock_353402069
Zvládala jsem to ale.
Hlavně díky tomu, že jsme s mou malou holčičkou hodně chodily ven, což mě od denní rutiny osvobozovalo. Až jednou mi zase bylo nějak zle, běžela jsem tedy rychle k lékaři. Doktor mi s úsměvem oznámil, že budu zřejmě dvojnásobná maminka. A gynekolog mi to potvrdil. Vše se seběhlo tak rychle a já najednou chovala v náručí další miminko, malého Sebastianka. Utekla jsem z pekla! Cítila jsem se strašně. Strhaná jsem na sebe zírala do zrcadla a nepoznávala se.
Jindy celkem atraktivní, pozitivní žena byla najednou troskou zombie. Začala jsem všechny nesnášet. Teď se tomu prý říká poporodní deprese, pro mě to bylo psychické peklo a muka. Sebastián neustále plakal a Patricie, která začínala chodit, ničila vše, co šlo.
Jakub byl pořád v práci. B
yla jsem na všechno sama, seděla jsem doma, kde na mě všechno padalo. Křik a pláč dětí a to, že jsem zavřená bez okolního kontaktu, začalo být neúnosné. Cítila jsem, že pokud někam rychle neuteču, tak buď někoho zabiju, nebo zešílím. Došlo to až tak daleko, že jsem jednoho dne sbalila kufry a nezodpovědně utekla. Nechala jsem na stole svůj poslední dopis na rozloučenou a odletěla letadlem do Španělska. Dva roky prázdnin! Bylo to skvělý, najednou jsem ucítila úžasnou úlevu. Nikdo mě neomezoval. Ve Španělsku jsem zůstala dlouhé dva roky. Našla jsem si práci, dokonce i nadějný románek s pohledným Španělem Alexem. Kontakty jsem úplně přetrhala a nedávala o sobě nikomu nic vědět. Ačkoliv jsem si svůj nový život začala úžívat, užíral mě neustále vnitřní pocit, že mi něco chybí. Za celý svůj pobyt v cizině jsem nemohla Jakuba a své děti vyhnat z hlavy. Bylo to vůbec rozumné řešení? Říkala jsem si najednou. Ten pocit mě stále více a více užíral. Jakub byl v mé mysli trvale a můj španělský románek se rozpadl...
Začali mi chybět
Horší bylo, že jsem si vše začala uvědomovat, jak to doopravdy je. Chtěla jsem z celé duše, abych mohla být zase se svou životní láskou a hlavně s dětmi. Všichni mi tak chyběli a cítila jsem se bez nich neuvěřitelně prázdná. Moc jsem si je přála mít u sebe. Jenže… co když mi Jakub neodpustí? Co když mě nesnáší? Měla jsem strach. Jak bych se mu mohla po tom všem podívat do očí? Dlouho jsem váhala, a nakonec jsem se rozhodla, že nejlepší odpovědí bude, když to zjistím. Musím se podívat pravdě do očí! Koupila jsem si letenku a letěla domů.
Výměna rolí
Zazvonila jsem u našeho starého bytečku a srdce měla sevřené, břicho mě bolelo napětím. Po těch letech bude mít už určitě přítelkyni, pomyslela jsem si, a udělalo se mi ještě hůř. Otevřela mi malá čtyřletá holčička a já jen stěží udržela slzy. Máš doma tatínka? Zeptala jsem se. A pak přišel on! S provinilým pohledem jsem sklopila oči a mlčela. I on stál jako sloup. Nečekala jsem, že mi někdy odpustí, on však měl velké srdce a jen mě pevně objal. Začala jsem plakat. Nakonec vše dopadlo dobře, vyříkali jsme si to a dohodli se na nejlepším možném řešení. Manžel zůstal doma a staral se o děti a já vydělávala peníze. Později se nám narodil ještě další synek a musím říct, že nám to perfektně funguje. Nikdy bych je už nevyměnila a svojí rodinu miluji nejvíce na světě.
Renata 48 let, Praha.
