Jsem zoufalá, přejeli mi psa

Měla jsem roztomilého, věrného kamaráda a zůstala jsem sama. Moc se mi po Robíkovi stýská a hrozně mě trápí lidská bezohlednost.

Už zase vidím paní Nováčkovou s Alíkem, jak si to míří přímo ke mně. Vím, že je to normální a že to myslí dobře, ale já na to prostě nemám. Nováčkové Alík byl totiž nejlepší kamarád mého Robíka. Vyrůstali spolu od štěněte a vždycky si moc pěkně hráli.

Naběhali se spolu a vyřádili při každém setkání dosytosti. No a my s paní Nováčkovou vždy probrali různé „důležité“ záležitosti. Většinou se k nám pak přidali i další majitelé psů. Byli jsme taková veselá partička.

Pejskaři si rozumějí

Rodina pejskařů, tedy majitelů nějakého čtyřnohého kamaráda, je velice pestrá a zábavná. Vždy jsem se na venčení Robíka těšila. Byla to vlastně pokaždé taková malá společenská událost.

Žiju sama, manžel mi před osmi lety zemřel a děti mají své rodiny a málo času. To oni mi ale po smrti mého muže pořídili psa. Prý aby mi nebylo smutno.

Roztomilý rošťák

Nikdy dřív jsem žádného pejska neměla a tak jsem se toho trochu obávala. Ale když mi syn posadil tu malou roztomilou kuličku na stůl přímo proti mně, byla to láska na první pohled. Dívali jsme se s Robíkem na sebe oba dost udiveně, ale i pobaveně.

Robík byl sice od samého začátku tak trochu rošťák, jako každý správný kluk, ale poslouchal a dával mi tolik své nezištné lásky, jako málo kdo. Doma najednou nebylo tak pusto a prázdno. Měla jsem veselého parťáka.

Bylo to nečekané

Tehdy jsme šli s Robíkem na delší raní procházku na kraj města do lesíka. Bylo tam vždy krásně a já mohla Robíka nechat volně pobíhat. Bylo krásné jarní ráno, sluníčko prosvitovalo mezi stromy a už krásně hřálo.

Šli jsme po lesní cestě, když tu se ze zatáčky náhle vyřítilo velkou rychlostí auto. Já jsem sotva uskočila, a spadla jsem do příkopu. Ale Robíka auto nabralo a odhodilo daleko do houští. Do smrti si budu pamatovat ten zoufalý jekot.

Auto ani nepřibrzdilo, natož aby řidič zastavil a snažil se nám pomoci.

Hrozná beznaděj

Po prvním šoku jsem chtěla vstát a dojít pro Robíka. Ale nemohla jsem se na nohu ani postavit. Plazila jsem se zoufale k místu, kde jsem slyšela kňučet Robíka. Sotva dýchal. Byla jsem naprosto bezmocná.

Sama jsem se nemohla postavit a doběhnout pro pomoc. Mobil jsem si bohužel nevzala. Byla to zřejmě chyba, ale nenapadlo mě to. Nejsem „mobilní“ fanda.

Strašlivé utrpení

Seděla jsem v kopřivách a v náručí držela Robíka. Díval se na mě těma velkýma krásnýma očima a čekal, že mu pomůžu. Byli jsme přece parťáci a on měl velké bolesti a umíral mi v náručí.

Brečela jsem nahlas a vůbec se za své slzy nestyděla. Volala jsem hlasitě o pomoc, ale dlouho nebyl nikde nikdo. Robík se na mě ještě jednou prosebně podíval a dodýchal. Myslela jsem v té chvíli, že umřu taky.

Tak strašlivou chvíli jsem v životě ještě nezažila.

Nevím, jak dlouho

Seděla jsem tam v těch kopřivách hodně dlouho. Nevím vůbec kolik to bylo času. Schoulené tělíčko v mé náruči pomalu chladlo a já si teprve začala uvědomovat velkou bolest v kotníku, který už pěkně natekl.

Pak mě tam objevil jeden pejskař a ihned zavolal pomoc. Měla jsem komplikovanou zlomeninu kotníku. Robíka jsme se synem pohřbili unás na zahradě. Chodím na rehabilitace a kotník se pomalu léčí. Ale moje duše seuž nevyléčí úplně nikdy.

Pořád budu mít před sebou to auto s bezohlednym řidičem. Možná, kdyby zastavil, mohl Robík ještě žít.

Květa V. (64), Plzeň

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden