Nadávala jsem každodenně na to, jak se mi mobilní telefon cpe do života? Dnes už tomu tak není. Byl to právě telefon, který nás tu temnou noc zastavil před nehodou.
K práci v naší firmě s celostátní působností patří i tradiční výroční porady na druhé straně republiky. A protože se firmě opravdu daří, do jednoho auta se naše pražská výprava tentokrát nevešla. Do dalekého Zlína jsme proto jeli ve dvou skupinách. Porada „odsejpala“ rychle, řečeno s klasikem, slyšeli jsme jen samá pozitiva, a tak jsme po společné slavnostní večeři měli poněkud nečekaně volno. Coby vzorní otcové a matky rodin jsme s díky odmítli možnost přespání v hotelu a před desátou hodinou večerní jsme už seděli v autech připraveni na cestu zpět.
Spěchat se nemá!
Chtěli jsme být zkrátka co nejrychleji doma. Ještě jsme se před odjezdem domluvili, že kdybychom potřebovali zastavit třeba na malou, pošleme druhé posádce alespoň SMS. Aby o nás neměli starost. Poté se naše minikolona rozjela. Nechvalně slavná D1 se v té době ještě neopravovala, a tak jsme doufali, že bychom před jednou ráno mohli dorazit do Prahy. První kilometry utekly jako voda, jelo se dobře a rychle. Žádný velký provoz, dobrá viditelnost, suchá vozovka. Někde před odbočkou v Brně na Svitavy mi najednou zazvonil mobil. Co mi teď může chtít kamarádka Tereza? Přece ví, že za chvíli budu doma, posílala jsem jí SMS, ještě než jsme vyjeli. Že by bylo něco s dětmi, které mi hlídala?
Měla náhle vidění
„Aničko, nezlob se, že volám, vím, že jste na cestě. Asi to bude znít divně, ale nechcete se na chvíli zastavit třeba na kafe v motorestu? Já ti před chvílí měla takové tušení, že se dneska něco strašného stane. Tak ti to radši volám. Znáš mě.“ Znám a Tereziným tušením se už dávno nesměju. Kolikrát jsem byla svědkem toho, že se vyplnila. A jelikož jsem naštěstí nebyla jediná, kdo v našem autě plném žen věřil na předtuchy, zastavily jsme hned, jak to šlo. Ještě jsem pro jistotu zavolala mužské části výpravy. Smáli se, co to máme za starosti. A jeli dál. Udělaly jsme si radost palačinkou s báječnou čokoládou a po necelé hodině jsme vyrazily znovu na dálnici. Hned za Brnem nás však policisté odklonili na objížďku. Na D1 totiž došlo k tragické hromadné nehodě. Kdyby nás nezastavila kamarádka, ocitly bychom se v ní také my. A možná bychom dopadly stejně, jako dva naši kolegové, kteří se už nikdy ke svým rodinám nevrátili.
Soňa, (51) Kolín .
