Ne každý dobrý skutek se dočká svého zaslouženého ocenění. Občas bohužel vyhrávají i špatní lidé.
Patřila jsem vždy k lidem, kteří nemají rádi intriky, podrazy nebo nefér chování. Myslela jsem si, že u nás v práci, v ekonomickém oddělení jedné větší firmy, nic takového nehrozí. Kolegyně Marta mě ale přesvědčila o opaku. Nemohla jsem k tomu mlčet. Všechno ovšem mělo později ještě dohru.
Přistihla jsem ji po práci
Zástupkyně našeho oddělení měla odcházet pryč. Na její místo si dělala zálusk právě Marta, to se všeobecně vědělo, stejně jako bylo známo, že má pěkně „tvrdé lokty“. Mnohem větší šance ale měla skromná, oblíbená a pečlivá Štěpánka. Té to většina z nás i přála. Marta byla ovšem rozhodnutá udělat pro svůj úspěch cokoliv. Rozhodla se Štěpánku nějakým způsobem znemožnit. Zjistila si heslo do jejího počítače a některé tabulky, které kolegyně zpracovávala, upravila tak, že vytvořily v celkových součtech celého oddělení závažné chyby. Tohle všechno jsem se dozvěděla dílem šťastné náhody. Zapomněla jsem totiž v práci peněženku a uvědomila jsem si to v polovině cesty domů. Když jsem přišla zpátky do kanceláře, viděla jsem Martu, jak sedí u Štěpánčina počítače. Při mém příchodu se polekala, ale pak mi řekla, ať se o tom nikomu nezmiňuji. Až se stane zástupkyní, tak se mi prý odvděčí.
Důkazy ji usvědčily
Samozřejmě jsem její nabídku odmítla. Jakmile Marta viděla, že po dobrém to nepůjde, začala vyhrožovat. Já jsem se ale nebála. Snažila jsem se dozvědět, co vlastně udělala - a pokud to bylo něco špatného, tak aby to napravila. Odmítla. Sebevědomě prohlásila, že se ještě uvidí, kdo s koho. Asi si opravdu myslela, že nic neřeknu nebo že nebudou žádné důkazy. Já jsem se rozhodla postupovat podle situace. Pokud uvidím, že se děje něco špatného se Štěpánkou, tak zasáhnu. A ono se opravdu dělo. Jakmile vyšlo najevo, že v jejích souborech jsou velké chyby, byl z toho průšvih. Štěpánka si opravdu myslela, že to způsobila ona. Zašla jsem za vedoucí a řekla jsem jí o tom, jak jsem Martu přistihla. Nejprve tomu nechtěla moc věřit. Důkaz se ale našel jednoduše: podle času, kdy v souborech došlo ke změnám. Marta byla naštěstí natolik hloupá, že jí to nedošlo. Elektronická docházková evidence mluvila jasně: v tu dobu na pracovišti Štěpánka nebyla, zato Marta ano.
Dala si s pomstou na čas
Všechno bylo jasné. Martě její plán nevyšel. Vedoucí jí navrhla výpověď dohodou, pokud nechce mít větší nepříjemnosti. Marta přijala. Když odcházela, nikdo se s ní moc neloučil. Mně ale do očí přede všemi řekla, že se mi pomstí. Trochu mě při jejích slovech zamrazilo. Brala jsem je ovšem spíš jako planou výhrůžku. Čas ukázal, že je Marta myslela vážně. Uplynul rok a já na celý incident už skoro zapomněla. Řešila jsem totiž závažnější problém. Poštou mi přišlo několik anonymních dopisů, které mě upozorňovaly na to, že můj manžel má milenku. Potvrzovaly podezření, které jsem v poslední době měla. Prožívali jsme trochu krizi a zdálo se, že za tím může být jiná žena. V posledním dopise pak byla i usvědčující fotografie. Nevydržela jsem to a manželovi jsem ji jeden večer předhodila. Už z jeho reakce bylo jasné, že to je bohužel pravda. Snažil se vše zlehčovat, že šlo jen o dočasný flirt. Já jsem ale byla neúprosná. S nevěrníkem bych žít nedokázala. Po rozvodu mi pak přišel ještě jeden dopis. Byl od Marty. Vysmívala se mi v něm. Ta manželova milenka byla její kamarádka. Společně to na mě nastražily. Hodně mě to zasáhlo. Dodnes přemýšlím, jak je ten svět zařízený, když člověk musí být za své férové jednání vždy potrestaný.
Andrea K. (44), Praha
