Co  dělala den před srpnovou okupací Československa, to si pamatuje velmi dobře. Byla s partnerem Jiřím Zahajským (†68) u Werichů na jejich šumavské chalupě, večer jeli do Prahy, šli normálně spát. V půl druhé v noci telefonoval Jiří Dienstbier (†73) a křičel do sluchátka: „Kde jsi? Obsazují nás Rusáci!“ Hlasatelka tomu nemohla uvěřit, nechápala, jak by mohla sovětská vojska překročit hranice cizího státu. Měla tu informaci za špatný vtip, což trvalo jen okamžik. Nasedla do auta s tím, že pojede do televize, a brzy uviděla prvního mrtvého a první tanky. Byla k smrti vyděšená. Když dojela na pracoviště, hned se začalo vysílat, zprávy z Prahy vypadaly jako zprávy z bojiště. V jednu chvíli si všimla, že za ní stojí dva vojáci a míří na ni samopaly. To, co cítila, byl v prvé řadě strašný, nepopsatelný vztek. Odvážně mluvila dál, ale ne dlouho. Asi v půl desáté dopoledne okupanti vypnuli televizní vysílač Cukrák a červené světlo na kameře zhaslo. Týden matka tří dětí ilegálně vysílala z hloubětínské Tesly, pak přestala, protože plačící Alexander Dubček (†70) vyzval občany, aby proti okupantům nic nepodnikali. Normálně vysílat se začalo v září. Moučková odmítala číst cenzurované nesmysly, v některých novinách dokonce vycházely kreslené vtipy, které demonstrovaly, jak se hlasatelka při vysílání tváří. Zjara 1969 dostala definitivní zákaz ukazovat se na obrazovce. Paradoxně se jí ulevilo. Bolševikovi dávala rok, maximálně dva, stejně jako tomu bylo v kultovním filmu Pelíšky. Později pochopila, že všechno bude jinak. V celé Praze pro ni nebyla práce. Nesměla dělat ani uklízečku. Jediné, co směla, bylo lepit igelitové sáčky pro družstvo Meta.