Zkoušela jsem různé věštecké praktiky. Nic nefungovalo. Až najednou jsem viděla budoucnost v kávě.
Vidění do budoucnosti mě vždycky lákalo, tato schopnost mě fascinovala a byl to důvod, proč jsem se snažila věštění naučit a zvládnout. Přihlásila jsem se tedy postupně do různých kurzů, leč ačkoliv jsem se snažila, nezabírala jsem na nic. Byla jsem bez talentu a schopností. Toho názoru byli všichni – a začala jsem tomu věřit i já. Těžce jsem se s tím smiřovala. Ani ve snu by mě proto nenapadlo, že se mi podaří zastavit svou mladší sestru před chybným rozhodnutím.
Chystala se na cestu
Seděly jsme u mě doma a sestra se chystala na nákupy do Německa. Samozřejmě autem – se svým přítelem a nastávající tchyní. Měla před svatbou a zdála se být tím nejšťastnějším člověkem na světě. Postavila jsem na kávu, připravila něco sladkého, a pak jsme si v klidném, příjemném sesterském rozpoložení vyprávěly. Hrála nám k tomu příjemná hudba a já rozsvítila svíčky. Když už jsem ten antitalent, aspoň magického prostředí jsem si dopřávala plnými doušky. Jak jsme tak popíjely a na dně hrnku mi zbývalo už jen několik kapek a sedlina, zaostřila jsem...
Objevil se děsivý obraz
Domnívala jsem se, že to je optický klam. Čím déle jsem zírala na dno hrnku, tím více se mě zmocňoval strach. Zbytek kávy se slil v podobu lebky. Před očima se mi rýsovala jasněji a jasněji – důlky se zvětšovaly, už jsem viděla i nosní kůstky a čelist. A najednou vyjela hlava kostlivce celá, dokonale vytvarovaná – vykřikla jsem a upustila hrnek. Rozbil se. „Nejezdi nikam!“ vydechla jsem. „Nejezdi!“ Nevím, co všechno jsem pak ještě blábolila, každopádně jsem sestru vyděsila natolik, že cestu odvolala. Vysloužila si za to posměch tchyně a slovní přestřelku s přítelem. Řekli si nepěkná slova, po nichž se sestra zasekla definitivně.
Zachránila jsem jim život
Po dramatické noci a tiché domácnosti se sestry přítel rozhodl, že nejede také. Tchyně uraženě sedla do vozu, pozvala na výlet za nákupy své kamarádky a vyrazily. Ještě z Německa se nechala slyšet, jak skvěle pokoupila, jak sestra se synem mohou litovat, jaká jsem já bláznivá, a jak úžasný výlet to byl. Domů ale už nedojely. Jen málo kilometrů před naším městem havarovaly. Od té chvíli si říkám, že bez intuice nejsem – jen jsem zřejmě neměla tu správnou motivaci své schopnosti probudit. Potřebovala jsem, aby mi na tom, komu věštím, hodně záleželo. Od této příhody věřím, že věštit dokáže každý.
Libuše Z. (51), Plzeňsko .
