Na nové letní střevíce jsem byla tak pyšná! Osud se bohužel rozhodl, že mě o ně připraví. Kdysi jsem si koupila krásné střevíčky, dodnes je vidím před sebou: červené, z pravé kůže, s ne tak docela nízkým podpatkem.
Tehdy se nedaly pěkné boty sehnat tak lehce jako dnes. Stala jsem se jejich majitelkou jen díky tomu, že jsem měla v obchodě na předměstí známou prodavačku. Byla jsem na ně pyšná. V létě jsem je prakticky nesundala z nohou.
První, co jsem ukázala babičce, když mě k ní dovezl vláček na prázdniny, byly – červené střevíčky. Vykřikovala nad nimi obdivem. "Hlavně si na ně dávej pozor," poučovala mě. "Ať ti dlouho vydrží.
" Ale bylo mi osmnáct let, byla jsem lehkomyslná. Chodívala jsem se koupat k nedaleké řece pod jez, vždycky kolem poledne, to tam bývalo málo lidí. Střevíčky jsem schovala do křoví, plavala až dolů k nádraží a pěšky se pak vrátila pro své milované botky.
Jednoho dne ten scénář selhal. V křoví jsem našla jen jednu botu. Pravou. Domů jsem přišla uplakaná. Babičku to vyděsilo, až připálila oběd. Při pohledu na to, jak se zahrádkou ploužím bosa, na ruce navlečený jediný střevíček, zaúpěla: "Kde máš proboha druhou botu? Tu levou?" Po obědě jsem se k vodě vrátila už v teniskách.
Babička mě přesvědčila, že botu najdu, když budu hledat důkladněji. Cosi mě přivedlo ke stanu, který si kdosi postavil ve stínu topolů. Ležel před ním obrovský pes a hrál si s čímsi červeným. Byl to můj střevíček.
Pes mi ho nechtěl vrátit, vrčel. Ze stanu vylezl kluk a pomohl mi psovi botu vyrvat. Byla částečně rozkousaná. Rozkřikla jsem se: "Pitomej čokl!" Rozčililo ho to a žádal, abych se chlupáčovi omluvila.
Praštila jsem ho botou po hlavě, ne psa, ale majitele, a rozběhla jsem se polní cestičkou do vesnice. Běžel za mnou a volal, že to ve vesnici zná a ví, kde bydlí švec. Pes uháněl za námi, až za ním uši vlály.
Švec si střevíc užasle prohlédl – skládal se ze čtyř kusů. Doporučil mi, ať ho hodím do popelnice. Když si všiml, že mám v očích slzy, vzal si ty kusy a řekl, že s tím tedy něco provede. Ale že si za to bude počítat dost peněz.
Kluk mě pak na usmířenou pozval na zmrzlinu, kterou mi ale sežral zas ten pes. Vyskočil a chňapl po ní, úspěšně. Bylo mi už všechno jedno. "Proč ho nevycvičíš?" zajímalo mě. Vysvětlil mi, že pes má také nárok na svobodu.
To mě zaujalo a u řeky jsme pak o svobodě a dalších důležitých věcech debatovali po celý zbytek prázdnin. Legrační je, že o několik let později jsem ho o tu jeho svobodu připravila. Musel si mě totiž vzít.
A poslouchat jsem naučila i toho velikého psa. Miriam J. (51), okolí Brna.
