Nevím, kde jsem k té fobii přišla. Připadám si jako blázen a okolí se mi směje. Ten problém na mě skočil jednoho dne zničehonic.
Jak člověk stárne, může nejspíš selhat cokoli. A jak jsem se přesvědčila sama na sobě, stačí k tomu zážitek, se kterým bych se ještě před deseti lety bez problémů vypořádala. Všechno začalo před pěti měsíci, kdy jsem zůstala viset ve výtahu skoro dvě hodiny…
Po půlhodině mi v uvízlém výtahu začalo bušit srdce jako na poplach a pot se ze mě řinul. Když mě vyprostili, třásla jsem se celý zbytek večera a dlouho nemohla usnout.
Druhý den, když jsem odcházela do práce, jsem si přivolala výtah, ale když jsem ho otevřela a měla do něj nastoupit, najednou se mi rozbušilo srdce přesně tak, jako když jsem v něm byla zaseknutá a já do něj nastoupit nedokázala. V práci se situace opakovala, takže jsem šla čtyři patra pěšky.
Pěšky to bolí
Od té doby všude chodím pěšky. Začíná mě to zmáhat. Táhne mi na šedesát, takže fyzička už není, co bývala, bolí mě kolena a cesta po schodech dolů je pro ně ještě horší.
Bydlím v osmém patře, v práci to mám čtyři, ale během pracovní doby řeším pochůzky, takže se po schodech dost naběhám. Když jdeme někam s manželem, kde je potřeba použít výtah, tak on jede a já šlapu.
Poznávám „poschodia“
Směje se mi a pouští mi známou písničku Richarda Müllera Po schodoch. Podle něj v sobě tu fobii pěstuju a nesnažím se s tím nic dělat. Ale tak to není. Občas to zkusím, přivolám výtah a odhodlávám se, že do něj nastoupím.
Ale když přijede a já ho otevřu, rozbuší se mi srdce, vyschne mi v ústech a na čele mi vyrazí pot. Přemýšlím, jestli nejsem zralá na nějaké psychiatrické vyšetření. Ale možná to časem přejde samo.
Přiznám se, že stát se pacientkou na psychiatrii se mi moc nechce. Ale chodit pořád tolik pater taky ne, za chvíli to pro mě už bude skutečný problém.
Jana (58), Domažlice
