Můj kousek štěstí

Kdo je sám, neměl by ztrácet naději

Kdyby mi tehdy někdo řekl, že zase bude dobře, jen bych rezignovaně mávla rukou. Ale přišel poslední den roku a všechno bylo jinak...Kdo prožil osamělé Vánoce a Silvestra, ví, o čem mluvím.

Ale moje maminka, která už není mezi námi, mě učila, že naděje umírá poslední. Škoda jen, že mě nenaučila, jak přežít svátky, je-li člověk sám. Když jsem byla malá, trávila jsem Vánoce vždycky s maminkou a s tetou Blankou, která měla dva syny a pokaždé nějakého muže po ruce.

Bývalo nás tedy pět a náš jezevčík, bylo veselo, teta Blanka si vybírala vtipné nápadníky. Zdobili jsme jedličku, lili olovo, krájeli jablíčka, jedli hory cukroví, před večeří se chodilo na procházku zasněženou krajinou.

Kluci mě koulovali, jezevčík se nudil, nebyl už nejmladší, a teta s mámou zpívaly koledy. Slzela jsem, když jsem na to vzpomínala. V době, o které chci vyprávět, jsem byla docela opuštěná. Na blízké lidi mi zbyly jen vzpomínky, teta s mámou už nebyly na světě, bratranci bydleli stovky kilometrů odtud se svými rodinami a mně poslali nanejvýš pohlednici.

Tedy, jeden poslal pohlednici, druhý na to vždycky zapomněl a na začátku nového roku pravidelně telefonoval a kajícně se omlouval. Dokonce jsem slyšela o tom, že existuje Klub nepřátel Vánoc, jehož členové mají zakázáno zdobit příbytky, strojit stromeček či smažit kapra.

Kdo je v tomto klubu, měl by se tvářit, že vánoční svátky neexistují, a Štědrý den trávit u agresivních počítačových her či válečných filmů. Asi to byl jen vtip, kdyby ne, ráda bych tam vstoupila. Bylo mi přes čtyřicet a byla jsem čerstvě rozvedená, ne už tak docela mladá žena bez závratných plánů do budoucna.

Syn studoval vysokou školu, bydlel na koleji a napsal mi dopis, že tam protentokrát zůstane i během Vánoc. Dopis byl krátký jako úřední oznámení. Byl v tom vzdor, vyčítal mi, že jsem manželství nezachránila.

Jaký paradox. Namísto aby zazlíval otci, že od nás odešel, vytkl naopak mně, že jsem ho nedokázala zastavit. Nevím, co přesně si představoval. Že jeho otce připoutám k radiátoru ústředního topení? Po dvaceti letech našeho soužití, a myslím, že ne nespokojeného, si našel milenku, a já už nedokázala poslouchat jeho školácké výmluvy.

Že zůstal v práci do noci, že oslavuje s kolegou narozeniny. Už jsem nehodlala předstírat, že nic nevím, a jednoho pochmurného večera jsem vyštěkla, ať si hlavně už vybere, jestli ona, nebo já. No a můj bývalý muž si tedy vybral.

Proti svým osamělým svátkům jsem tedy soukromě protestovala tím způsobem, že jsem poprvé v životě nejedla a nepřipravovala kapra se salátem. Pochopitelně jsem ani nepekla cukroví, i když kolegyně v práci se jím před Vánoci pravidelně chlubily, nosily krabičky s nádhernými sladkostmi k ochutnání.

Zato já jsem byla rebel, nepřinesla jsem ani kousíček ničeho sladkého. Tak jsem se o Štědrém dnu a Božím hodu zabavila aspoň tím, že jsem dětinsky protestovala a četla si detektivku. Ani ven jsem nešla, nechtělo se mi civět na svátečně oblečené rodinky s dětmi se zářícíma očima a na holé větve stromů, zdobené veselými světýlky.

Ale největší krize si mě vyčíhala kupodivu až o Silvestra. Možná to zní legračně a dětinsky, ale patřila jsem odjakživa k těm, kdo si do nového roku dávají předsevzetí a kdo bilancují, co se během toho uplynulého přihodilo a zda vše, co učinili, bylo správné.

Tentokrát jsem si nebyla jista, zdali jsem skutečně měla na manžela zaječet: Buď ona, nebo já! Co když k zásadnímu rozhodnutí potřeboval daleko více času? Co když měl můj syn pravdu? Na druhou stranu, vydržela jsem zálety tolerovat více než rok.

Celou tu dobu jsem předstírala, že jsem si ničeho nevšimla, že je všechno v pořádku. Déle už jsem to hrát nedokázala. Jak už jsem řekla, největší depresi jsem cítila v poslední den roku. Bylo mi ještě daleko hůř než o Štědrý den, a to jsem se cítila rovněž pěkně pod psa.

Navíc už od rána bylo slyšet, jak se lidé dobře baví, zpívají, pouštějí hudbu, odpalují všelijaké rachejtle, vtipkují, otvírají lahve, zkrátka chtějí být veselí. Hned po probuzení jsem si pustila televizi, abych se necítila tak sama.

Pak jsem se rozhodla otevřít si víno, což jsem neměla dělat. Zjistila jsem totiž, že sama lahev zbavit zátky nedokážu, vždycky to dělal manžel. Nezbylo než pokorně zazvonit na sousedy, a když otevřeli, hned jsem zaznamenala, že je celá rodina hezky pohromadě.

Soused poslal syna pro vývrtku, dcera s maminkou se přišli podívat, kdo to přišel. Srdečně mě zvali na slivovici a na chlebíčky – ale já nemohla, cítila jsem, že se mi do očí hrnou slzy, raději jsem odmítla s tím, že čekám návštěvu.

Zdvořile se tedy se mnou rozloučili a já jsem si v jejich očích přečetla, že mým slovům ani za mák nevěří a dobře vědí, že budu sama jako opuštěný pes. Před půlnocí zatelefonoval bratranec a jedna má kolegyně, hodná stará paní.

Zavolala jsem synovi, bezvýsledně. Vyšla jsem na balkon a dívala se na černé nebe a barevné ohňostroje vybuchujících světel. Byla jsem nešťastná. Napadlo mě, že bych si měla jako obvykle dát nějaké novoroční předsevzetí.

Co bych opravdu chtěla? Nebýt sama. To by znamenalo dát si předsevzetí, že si v novém roce najdu přítele.Nevesele jsem se tomu zasmála, oblékla si zimník, zabalila se do šály a vyšla ven. Byla studená noc plná hvězd, sníh nepadal, mrzlo.

Sledovala jsem hru novoročních světel na obloze, široko daleko nebyla ani noha, lidé si připíjeli v obývacích pokojích, odpalovali rachejtle na balkonech anebo tančili a volali: "Ať žije nový rok!" v barech a restauracích.

Ať žije, pomyslela jsem si smutně a usedla na opuštěnou lavičku, studenou jako led. Lahev vína, kterou jsem dokázala vyprázdnit, i když obvykle příliš nepiju, bohužel nějak už přestávala účinkovat. Necítila jsem pražádnou rozjařenost, jen tupou bolest hlavy, ještě k tomu sílící.

Zamrazilo mě při představě, že takhle budu slavit, pokud se dá takové slovo vůbec použít, už každý nadcházející nový rok. Příšerná vidina! Loni jsme byli s manželem na chalupě s několika přáteli, to je ovšem bolestná vzpomínka.

Roztřásla jsem se zimou a napůl se zvedla, že půjdu domů. Všimla jsem si muže asi tak mého věku, který mířil k lavičce. Představil se a popřál mi hezký nový rok. Prý že je ze sousedního vchodu. No ano, připadal mi povědomý.

Nejspíš jsme se čas od času potkávali, ale nic jsme o sobě nevěděli.Až teď, na studené lavičce v první den nového roku, jsme se spolu dali do řeči. Všimla jsem si, že pomalu a nenápadně začalo sněžit, jen tak zlehýnka, jako když cukrujete bábovku.

Muž si také stěžoval na osamělost. Řekl, že už je rozvedený nějaký ten pátek, že se mu do bytu chtěli nahrnout kamarádi a slavit s ním konec roku, ale odmítl, prostě nějak neměl náladu. Chtěl být sám. Na oplátku jsem přiznala, že jsem sama být nechtěla, ale nic jiného mi nezbylo.

Došel domů pro šampaňské, připili jsme si. Pak jsme jen seděli, chvílemi mlčeli, chvílemi si povídali, dokud nás zima nepřiměla vrátit se do svých domovů. Pochopitelně jsme si vyměnili telefonní čísla. A tak mi začátek nového roku a dětinské novoroční předsevzetí vyčarovaly přítele.

Od té doby se scházíme. Ne snad že bychom se chtěli brát, k tomu nemáme odvahu, ale je nám spolu dobře – a k tomu žádné razítko nepotřebujeme.Miriam S. (51), Opava.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden